#LOVE U BETTA# L.S. FF

36

Harryho pohled

Bylo úterý a já opět usedal do lavice vedle Kaitlin na hodinu angličtiny, tentokrát jsme ji měli třetí hodinu.

,,Ahoj Harry." zdravila mě zvesela. Nebyl jsem zvyklý na takové vřelé pozdravení, a tak jsem jen zamumlal něco jako ahoj.

,,No? Tak?" zeptala se zvědavě a pozorovala každý můj pohyb, až to bylo děsivé.

,,No tak co?"

,,No co asi...Louis."

,,Uhm...no, mluvil jsem s ním, dobrý." Nebyl jsem zvyklý svěřovat se holce- teda, mimo sestru.

,,Co je dobrý? To mi nestačí." Nedala si pokoj.

,,Vyříkali jsme si to. Louis mi odpustil." Nerad jsem to říkal. Přepadaly mě totiž myšlenky, jestli jsem si odpuštění vůbec zasloužil.

,,Tak to jsem ráda. Tak to má být." usmála se a víc už se neptala, ne proto, že by byla uspokojena s množstvím informací, ale proto, že vešla učitelka do třídy.

,,Dobrý den, posaďte se. Na dnešní hodinu pro vás nemám žádnou práci, protože jsem zaneprázdněná až až se čtvrťákama. Vemte si tedy k ruce materiály na váš projekt a pokračujte. Ještě než začnete...hej! Ticho! Ještě než začnete, mám důležitou informaci, tak poslouchejte.

Jak jistě víte, já, vedení školy a mnoho dalších lidí máme plné ruce práce s přípravami závěrečného plesu čtvrťáků, který je už tenhle pátek a jsme ve velkém skluzu. Je zvykem, možná jste to už slyšeli, že první ročníky běžně pomáhají na takových akcích, a proto nám budete až do pátku chodit místo odpoledek do města pomáhat. Normálně, jak znáte, už jste tam byli, je to Městský dům vedle Olivera."

,,A co když nepřijdeme?" zeptal se jeden spolužák, doufajíc, že se bude moct ulejt.

,,Během té výpomoci se vám ty odpoledky zapíšou klasicky jako nezapočítaná absence, ale když nepřijdete, započítám vám ji. Být vámi bych se na to nevykašlala. Když si to totiž odpracujete až do pátečního odpoledne a nikoho neuvidím, jak se fláká, budete moc večer přijít na samotný ples, jako za odměnu.

Takže dneska od půl třetí do půl šestý. A teď už pracujte."

Učitelka domluvila, přestala nám věnovat pozornost, a tak si celá třída začala štěbetat o dnešním odpoledni namísto projektu z angličtiny.

***

,,To je děs, ty krabice jsou strašně těžký." postěžoval si Nolan.

,,Že si stěžuješ zrovna ty, když jednou za dvacet minut přineseš jednu takovou krabku a zbytek času si válíš prdel." poznamenala Kaitlin. Moc naše přátele neznala, a přesto neměla sebemenší problém mezi nás zapadnout.

,,Asi bych mu to teď i prominul. Taky bych si dal na chvilku pauzu." poznamenal Niall, a tak jsme všichni všeho na chvilku nechali a sedli si do kroužku.
,,Vlastně myslím, že je tu jedna důležitá věc, kterou už by měli všichni vědět. Že jo, kluci?" ušklíbnula se Kaitlin na mě a Louiho.
,,Co jako?" zeptal jsem se i když jsem moc dobře věděl, co by to tak mohlo být. Zato Louis nevypadal, že by s tím měl nějaký problém.
,,Jo, asi je načase." už se taky usmíval a já vůbec nechápal, o co tady jako jde. Snad nechce...

,,Jak víte, já a Harry..." podíval se na mě a já mu věnoval varovný pohled. Snad opravdu nechce říct, co si myslím, že chce říct.
,,...jsme mezi sebou měli všelijaké při. A táhlo se to opravdu dlouho a dost složitým způsobem. Teď už...ale můžeme rádi říct," neustále svoji větu přerušoval a díval se na mě, jakoby potřeboval svolení. Ne, že bych mu ho nechtěl dát, tak ať to tedy vědí no, ale příjemné mi to taky moc nebylo. Nevím, prostě jsem se pořád tak trochu bál.