#LOVE U BETTA# L.S. FF

27

Když jsem se vracel na pokoj, měl jsem smíšené pocity a byl jsem trochu nejistý.
Louis mi nikdy nic takového nepsal ani neříkal. Vlastně nikdy předtím jsem nic takového nezažil. Nikdo se o mě tak nezajímal, nikomu jsem se nelíbil. Z čehož taky vyplývá, že jsem nikdy s nikým nespal.
A jo, s Louisem už se něco málo taky odehrálo, ale ještě jsme spolu nespali. A lhal bych, kdybych řekl, že jsem jen nečekal, až se to jednou prostě stane.

Louis byl v koupelně, měl puštěný kohoutek, a tak jsem si jen jako vždy odložil tašku na své obvyklé místo a s úmyslem být na chvilku na telefonu jsem si sednul ke stolku.
Vtom na mých ramenech spočinuly dvě mokré studené ruce a já leknutím vypísknul.

,,Ahoj," pozdravil mě do ucha.

,,Ahoj..."

,,Co že jsem nedostal odpověď na moji zprávu?" zeptal se dotčeně, ale přesto smyslně.

,,Nejsem zvyklý na takové zprávy odpovídat." odpověděl jsem po pravdě a on mě otočil na kolečkové židli čelem k sobě.

,,Co Vás na tom tak zaskočilo, pane Stylesi?" nadzvedl mi palcem a ukazováčkem bradu a mě z toho jeho vykání a hladového pohledu polilo neskutečné horko. Bože, čím jsem si tohle stvoření nade mnou zasloužil?

,,Asi ten přehnaný zájem o mou osobu, pane Tomlinsone."

Vytáhnul mě na nohy a prsty mapoval moji pokožku, kam jen rukama došáhnul. Dlouho jsme však nestáli, protože mě hned zase posadil na postel a sám si na mě sednul obkročmo. 

,,A ten zájem se Vám nelíbí?" slíbnul můj spodní ret.

,,To víte, že líbí." odpověděl jsem a nechal ho, ať si se mnou dělá, co chce. Byl jsem mu naprosto odevzdaný. Věřil jsem mu natolik, že i kdyby mi teď řekl, že jsou moji rodiče medvěd hnědý a stoleček z Ikeii, budu mu to věřit.

Vysvlékl tričko nejprve sobě a pak košili mně a položil mě na záda. Opečovával můj hrudník, což už jsem sice znal, ale přesto mi z toho pořád naskakovala husí kůže. Bylo to svým způsobem něžné a lehké a i tak intenzivní. Vlastně jsem si nedokázal představit, že by mi tohle někdy mohlo přestat připadat vzrušující.

,,Já jsem Vám říkal, že bez té košile byste vypadal ještě líp." okomentoval to a já se musel ušklíbnout nad tou zprávou, kterou mi před pár hodinami poslal.

Jeho rty na mých bylo z toho všeho to nejlepší. Cítil jsem v jeho polibcích, že zkrátka není ten, kterému by se zamlouvalo jen moje tělo, ale líbí se mu i moje duše skrytá pod ním.

Za pár okamžiků už nás od sebe nedělila žádná vrstva, až na moje boxerky. Loui byl stejně tak opatrný jako byl krásný. Viděl jsem ho, jak ho příroda stvořila poprvé a byl jsem celý nesvý, jeho výraz mě však utvrzoval v tom, že by mi nikdy neublížil a nemám se čeho bát. Věděl jsem, že Loui je ten správný člověk.

Zcela upřímně a vážně se mě najednou zeptal:

,,Je to v pořádku? Chceš to?"

Mohlo se to zdát jako trošku trapná otázka, ale já naopak strašně moc oceňoval, že se zeptal a ujistil, že se vším souhlasím.

,,Jo," věnoval jsem mu slabý úsměv, aby to bylo dost přesvědčivé.

A tak jsem Louisovi Tomlinsonovi odevzdal svoje panictví. Jen díky němu jsem si to i přes tu bolest užil jako nic jiného. Všechno dělal s určitou opatrností a přesto jsem byl v sedmém nebi. A i díky němu to bylo všechno takové přirozené a když jsme potom vedle sebe jen leželi a odpočívali, nebylo to trapné ticho. Řekl bych za nás oba- bylo to ticho vděčnosti, že slyšíme tlukot srdce toho druhého. 

hojky, smut kapitola, ale přemýšlím jestli ji můžu nazvat smut, když jsem tam tu *hlavní část* nepopsala :D pardon, ale ted asi fakt nemám náladu a nápady na nějaký extra smut, tak jsem to popsala takhle a doufám, že vám to neva :D 

je 2. prosince 2021 juchhh, za chvilku jsou Vánoce <3 no, tak jen škoda že jsem do 13.12. v karanténě protože mám od táty covid yaay. ale nic (jakože fakt nic, mám jen rýmu) mi není, takže nějak to tady doma s rodinou přežívám ( i když to je fakt oprus být s nima 24/7 v baráku :/) , dodělávám si věci do školy, hodně cvičím a hodně točím na tiktok taky ehmm :D no a utíká to celkem rychle takže snad se ani nenaděju a už budu zase ve škole.

děkuju vám moc za 2K+ přečtení, jste úžasní <3

krásný čtvrtek, natt