#LOVE U BETTA# L.S. FF

40

Harryho pohled

Tu noc se mi usínalo těžce, vlastně jsem toho moc nenaspal. Louisovi jsem ale věřil jako nikomu jinému a taky jsem proto věřil, že pro to má určitě nějaké vysvětlení. 

Hned ráno jsem tedy došel k jeho chatce a poprosil ho, jestli bysme si nemohli venku promluvit.

Loui byl ještě rozespalý a v pyžamku, až mi bylo líto, že na něj chci vytahovat zrovna tohle.

Cestou sem jsem byl mrzutý, ale když jsem ho teď viděl, jak roztomile a nevinně vypadal, trochu jsem vyměkl. 

Sednul jsem si na dřevěný základ chatky a poklepal na svůj klín, aby si na něj Loui položil hlavu.

,,Všechno v pořádku?" zeptal se.

,,Jo, jenom...nechci vyvádět už po ránu ale...prosím, popravdě mi řekni, co je ten Nick zač."

Louise ta otázka vyvedla z klidu, viděl jsem mu to na očích.

,,Harry, klid. Já ti to původně nechtěl říkat a teď vím, že to byla chyba. Asi jsem nechtěl, aby jsi plašil, ale nenapadlo mě, že neříct ti to, tě zneklidní ještě víc. Nick je můj...bývalej."

Tak teď jsem byl z klidu vyveden zase já.

Jediný, co se mi honilo hlavou bylo jak, co dělá tady a kolik sakra Louimu v té době bylo, když je on tak o 10 let starší?

,,Byl jsem s ním hodně dávno a byl jsem taky hodně mladej. Nemusíš si dělat starosti, nic mi neudělá. Jen si povídáme, neviděli jsme se od tý doby..." vyklopil další informaci, zatímco já pořád zpracovával tu první.

,,Opravdu, všechno je to v pohodě, ano?" ujišťoval mě slabým úsměvem a pohladil mě po tváři.

,,Stačí ti to?" Svým způsobem mi naznačoval, že už to nechce dál rozebírat a já se tak s tímhle musel spokojit.

Ta větší část mě chtěla opravdu věřit, že je to v pohodě, ale tušil jsem, že dokud nebude Nick pryč, bouřkové mraky z mojí hlavy nezmizí.

***

Dnešní odpoledne bylo překvapivě fajn, na chvilku se mi podařilo na celou tu věc úplně zapomenout. Náš oranžový tým naší třídní vítězil, a tak jsme si toho s Calumem alespoň na malý moment patřičně užívali, dělali jsme kraviny a bylo nám prostě fajn.

Dokud nepřišla večerka, dokud se nevrátily bouřkové mraky...

Opět jsem šel do jídelny, ne proto, že bych snad předpokládal, že by tam mohl být zase Louis a Nick. Přísahám, na to jsem v tu chvilku ani nepomyslel. Tentokrát jsem měl po dlouhým odpoledni fakt hlad, což byl skutečný důvod mojí návštěvy.

Co jsem ale nečekal bylo, že už u dálky zahlédnu mně až moc dobře známé tenisky - Louiho adidasky. Po našem ranním rozhovoru jsem byl víc v klidu, nedalo mi to ale a já stejně musel nakouknout.

Později jsem přemýšlel, jestli by nebylo líp, kdybych nenakouknul...

Louis seděl na židli, nad ním se skláněl Nick, se rty dotýkajícími se jeho ucha. Louis se sice tvářil, jakoby ho nejradši odehnal, ale nic neudělal. Prostě nic. Jen sebou tak divně cukal a nechával si od Nicka oblizovat ucho.

Ztuhla mi krev v žilách a byl bych přituhl i na místo, kde jsem stál, kdyby mi nezapípal telefon v kapse.

Všichni tři jsme vytřeštili oči a podívali se na sebe.

,,Doprdele," řekli jsme s Louisem zhruba tak ve stejnou chvíli.

Moje smysly najednou naskočily, nohy jakoby se mi odlepily od země a já chtěl prostě jen utéct, což jsem taky udělal.

Byl jsem už venku, když jsem za sebou slyšel bouchání na okno a tlumené volání mého jména. Ale jakobych ho vlastně ani neslyšel, ne. Všechno bylo v dáli, Louis, moje naděje i já samotný.

krasny vecer vazeni, ja se omlouvam za takovouhle kapitolu, ale vite jak, stat se to muselo, ah. jak myslite, ze to vsechno dopadne? :)

mam ted tyden prazdky, takze se pokusim napsat jeste urcite jednu dve kapitoly :)

v sobotu jsem byla v lucerne na bts live koncerte a jezisiii to bylo skvelyyy <3 tak dobre jsem se dlouho nemela <3 a co vy? jakpak se dari?

dekuji za vasi podporu a komentiky, love ya,

n <3