Game over

6

Najednou se rozletěly dveře. Ve strachu, že by mě to mohlo napadnout, jsem se napřáhl s těma hráběma a chtěl jsem to praštit. Pozdě jsem si uvědomil, že je to Kuroo. Tak, tak jsem stihl trochu vychýlit hrábě z dráhy jeho hlavy a trefilo ho to jen do ramene. Ale naneštěstí docela hluboko. Kuroo překvapeně vyjekl a pak spadl na zadek.

,,K-Kuroo!" vykřikl jsem, pustil hrábě na zem a přiběhl k němu.

,,Kruci-" šeptal Kuroo a držel si poraněné rameno.

,,K-Kuroo! Promiň, já jsem nevěděl, že jsi tady, myslel jsem-"

,,Ty už radši nemysli." přerušil mě Kuroo a sykl bolestí.

Klečel jsem u něj a nevěděl, co dělat. Panikařil jsem. I když... Trochu mě jeho slova zabolela.

,,D-doběhnu pro někoho!" navrhl jsem.

Ani nevím proč jsem se choval, jako kdyby mi na něm záleželo. Přemýšlel jsem, proč se tak chovám a proč ho tu prostě nenechám? Zatímco jsem rozmýšlel sám nad sebou, Kuroo omdlel. Asi bolestí. Ze zmatku jsem ho vzal do náruče a chtěl ho odnést, ale jeho váha mě tak trochu skolila na zem. Svalil jsem se i s ním mezi dveřma. Cítil jsem, jak mi po tvářích stékají slzy. Znovu jsem vstal a vyšel ze dveří.

,,Haló! Kluci, potřebuju pomoct! Bokuto! Yaku! Noták!" křičel jsem, ale nikdo se neozýval.

Mohl jsem jít nahoru a říct Akaashimu, aby mi pomohl, ale něco hluboko uvnitř mi nechtělo dovolit Kurooa opustit. Nerozhodně jsem se díval na něj a ke schodišti. Nakonec jsem se rozhodl nahoru doběhnout. Rozběhl jsem se.

,,Akaashi!" volal jsem.

Doběhl jsem ke schodům a chtěl po nich vyběhnout nahoru, ale, jak všichni víme, nejsem v běhu zrovna nejlepší, takže na prvním schodě mi podjela noha a spadl jsem. Praštil jsem se silně do hlavy. Ležel jsem rozpláclý na zemi. Měl jsem rozmazané vidění a ani jsem se nepotřeboval vzpamatovat na to abych věděl, že mi silně krvácí z hlavy. Zanedlouho jsem taky omdlel.

.............

Trvalo to nějakou chvíli, než jsem se zase probral. Cítil jsem, jak jsem v něčí náruči. Ten někdo mě nesl a musím uznat, že to bylo docela pohodlné. Pomalinku jsem otevřel oči. Ten, kdo mě nesl, byl Kuroo. Docela se divím, že to zvládl i s tím poraněným ramenem, ale já zas tolik nevážím. Všiml jsem si, že mám ovázanou hlavu. Byl to kus jeho trika, které mělo momentálně sloužit, jako obvaz, ale i přes to, mě ta hlava příšerně bolela. Přitulil jsem se k němu víc, protože jsem měl strach, že spadnu. On si mě i přitáhl blíž a v jeho očích se zaleskla bolest, která mu musela tepat v rameni. Nasával jsem jeho vůni, která mě kupodivu uklidňovala. Najednou jsem uslyšel hlasy. Nadzvedl jsem hlavu.

,,Kuroo! Kenmo!"

,,Kde jste?"

,,Kluuuuuuciiiiiiii???!!!"

Už se po nás sháněli. Kuroo vyšel schody ze sklepa a došel do obýváku, kde se i se mnou okamžitě složil na zem. Usínal jsem, ale přeci jen jsem slyšel pár slov.

,,Kluci!.... Bokuto..... podej mi to.... rychle!"

To bylo to jediné, co jsem slyšel, pak jsem upadl do hlubokého spánku.