Game over

17

,,Kuroo!" zakřičel jsem a rozběhl se k postavě, která se snažila vstát.

Cítil jsem, jak mi po tvářích stékají slzy. Padl jsem vedle něj a plnou silou ho objal.

,,Kuroo..." vzlykal jsem mu do ramene.

Kuroo mě s tíhou taky objal.

,,Co tu děláš? Koukej odsud vypadnout." řekl Kuroo.

,,Ne, ne, ne, NE!" huhňal jsem mu do hrudi.

Už jsem ho v životě nechtěl opustit. Měl jsem pocit, že když ho teď pustím, už ho neuvidím. Nasával jsem jeho vůni a snažil se tím uklidnit.

,,No, no." uklidňoval mě Kuroo.

Konečně jsem se od něj odtáhl a pořádně si ho prohlédl. Měl všude obrovské krvavé rány, modřiny a přes pravé oko se mu táhl šlem od biče. Rozbrečel jsem se nanovo. Znovu jsem se mu vrhl do náruče a stiskl ho ještě pevněji.

,,Co ti to udělali?" zeptal jsem se.

Kuroo se jen trochu chraplavě zasmál.

,,To nic, je to protože jsem vás pustil ven." odpověděl.

,,A proč by jsi nás pouštěl ven, za tohohle následku?" zajímalo mě.

Kuroo na chvíli ztichl a pak promluvil.

,,Protože jsem se do tebe zamiloval." odpověděl.

Vytřeštil jsem oči a podíval se na něj. Kuroo neztrácel čas, pozvedl si mojí bradu a přiblížil se svým obličejem k mému. Čekal, jestli neucuknu nebo jestli se neodtáhnu. Ale já jsem se poprvé v životě cítil šťastný, takže jsem uzavřel ten malý kousek prostoru, který nás odděloval. Kuroo nejdřív vypadal překvapeně, ale brzy se vzpamatoval a prohloubil náš polibek. Nechali jsme se trochu unést, ale kvůli vzduchu to nedopadlo nijak hůř.

,,Umm... Taky tě mám rád..." zamumlal jsem a zrudnul.

,,Heh..." pousmál se Kuroo.

Lehl jsem si vedle něj a schoulil se do klubíčka.

,,Moc si tu nelehej, čeká nás cesta domů." řekl Kuroo vesele.

,,Teď ne..." zakňoural jsem.

,,Ale jo."

,,H-hej, co to děláš?!" zeptal jsem se vyděšeně, když mě Kuroo zvedl ze země a následně postavil na nohy.

Pak už nic neřekl a jen gestikuloval, co mám dělat. Pak vytáhl klíč a odemkl nás. Kde to sakra vzal?! Pomyslel jsem si, ale následoval ho. Šli jsme po schodech nahoru, kde měl být náš východ. Najednou se Kuroo zastavil a mě pokynul rukou, abych udělal totéž. Slyšel jsem nějaké hlasy, které mi byly až moc známé. Tendou... Řekl jsem si a zamračil se. Byl divnej a hnusnej a neměl jsem ho rád. Po chvilce se Kuroo zase rozešel. Šel jsem pomalu za ním. Pomalu jsme se přibližovali k východu. Čím blíž jsme byli, tím víc jsem byl duchem doma.

,,Zdrhají!" ozvalo se za námi.

Oba jsme se ohlédli a viděli celou bývalou Kuroovu bandu.

,,Zdrhej!" zakřičel Kuroo a rozběhl se.

Nesnášim běhání. Řekl jsem si, ale stejně se rozběhl. Východ už nebyl daleko, ale parta psychoušů byla rychlejší než já. Kuroo doběhl ke dveřím jako první, otevřel je a čekal, až k němu doběhnu. Jen tak tak jsem to stihl. Kuroo za mnou zabouchl dveře a zamkl je. Fakt nevím, kde ty klíče bere. Povzdychl jsem si a konečně se trochu uvolnil. Pak jsme nasedli do mého auta a jeli ke mně domů.