Game over

2

Bolela mě hlava a vlastně i celé tělo. Ale nejvíc hlava a ruka, do které mi něco píchli. Nedokázal jsem po nějakou dobu otevřít oči. Až po asi pěti minutách, jsem začal pomalu otevírat víčka. Nejdřív jsem viděl rozmazaně, ale později se mi vidění zaostřilo. Posadil jsem se a chytl se za hlavu.

,,Sakra..." zanadával jsem si.

Porozhlédl jsem se po místnosti, kde jsem ležel.  Vypadalo to jako pokoj, ale jediné, co tu bylo, byla postel a stolek, na kterém leželo jídlo. Vypadalo lákavě, ale já jsem na jídlo teda zrovna chuť neměl. Celý pokoj byl vymalován na bílo. Zvedl jsem se ze země, na které jsem doteď seděl a namířil si to ke dveřím. Vzal jsem za kliku a pomalu je otevřel. Opatrně jsem vykoukl. Nikde nic, jen prázdná chodba s několika dalšími dveřmi. To tu nikdo nehlídá? Vylezl jsem a zavřel za sebou. Rychle, ale potichu jsem proběhl chodbou, až na druhou stranu. Přede mnou se rozprostírala velká místnost, nejspíš obývák. Aspoň to tak vypadalo. Byl tam gauč, televize a skříňka s knihami a cédéčky. Vpravo byla docela prostorná kuchyně a nalevo obrovské dveře ven. Rozběhl jsem se k nim. Vzal jsem za kliku a chtěl je otevřít, ale nešlo to. Byly zamčené.

,,Co jsi čekal?" ozvalo se za mnou.

Prudce jsem se otočil a zaujal bojový postoj.

,,No, no, uklidni se." řekl jakýsi týpek.

,,Co po mně chceš...? Proč jsem tady?!" začal jsem se vyptávat.

,,Jsem tu úplně stejně mimo, jako ty, nevím, co se děje." odpověděl.

Chvíli jsem stál a přemýšlel, jestli mu věřit nebo ne. Najednou se ke mně začal přibližovat.

,,Stůj, kde jsi!" řekl jsem a uskočil o kus dozadu.

Týpek se zastavil a dal ruce na znamení, že nic u sebe nemá a že mi nechce ublížit. Najednou se ozvalo zavrzání dveří. Oba jsme se vyděšeně podívali směrem do chodby, odkud jsem vylezl. Šel další kluk asi mého věku. Byl dost vysoký a měl stříbřitě lesklé vlasy.

,,Co se to...?" říkal si a mnul si přitom oči.

Pak taky zděšeně uskočil.

,,C-c-co jste zač?!" ptal se.

Všichni tři jsme se na sebe dívali.

,,Au..." zasyčel jsem a chytl se za ruku.

Odhrnul jsem si rukáv a viděl pořádnou modřinu.

,,Tohle... Mám taky." řekl ten kluk, co mě tu našel jako první a ukázal mi svou ruku.

,,Takže... Tě taky unesli?" zeptal jsem se trochu debilně.

,,Jo, to se ti celou dobu snažím říct." odpověděl a mile se usmál.

Stříbrnovlasý kluk si prohlížel ruce a pak taky našel modřinu.

,,Taky jí mám." řekl.

,,Takže jsme v tom spolu." oddechl si mladík u mě.

,,Jinak, jmenuju se Yaku." řekl a napřáhl ruku.

,,Kenma." řekl jsem a podal mu svou ruku.

Pak jsme se oba podívali na vysokého kluka se stříbrnou hlavou.

,,J-jo, já jsem Lev." řekl a trošku se pousmál.

Napětí ze mě trošičku vyprchalo, ale hned jsem zase zbystřil, jakmile se ozvala rána.

,,Do háje s tím!" ozvalo se.

Pak jsme slyšeli prásknout dveře a naštvané kroky. Z chodby vydusal hnědovlasý kluk s blond čírem uprostřed. Lekl se, když nás viděl. Uklidnili jsme ho, že se nás nemusí bát. Moc nám nevěřil, ale nakonec se už nehádal.

,,Heeej! Je tu někdo." slyšel jsem poněkud známý hlas.

,,Tady jsme." řekl Yaku.

A z chodby vyšel další kluk. Hned jsem ho poznal. Byl to ten, co se mi snažil pomoct. To ne...