Game over

11

,,Akaashi, kde je ten klíč, co jsme poskládali?" zeptal jsem se.

,,Tady." odpověděl a podal mi ho.

To už tu byli skoro všichni a dívali se, co dělám. Chtěl jsem ten klíč zkusit, ale bylo to zamrzlé.

,,Nech to rozmrznout, pak to zkusíme." řekl Akaashi.

,,Skvělá práce!" pochválil mě Yaku a poplácal mě přátelsky po zádech.

,,Dík..." zamumlal jsem.

Po očku jsem se podíval na Kurooa. Vypadal smutně. Chtěl jsem za ním jít, ale zastavil jsem se. Nechám ho být. Řekl jsem si a rozhodl se konečně pro snídani. Když jsem dojedl, krabička byla rozmrzlá. Všichni jsme se okolo nahrnuli. Vzal jsem klíč a...

,,Funguje!" vykřikl Bokuto a objal mě.

,,Slez ze mě!" utrhl jsem se na něj a snažil se ho ze sebe setřást.

,,Ztichněte, je tu nějaký nápis." ozval se Nishinoya.

,,Výborně, bla bla bla... Jo, tady. Další část k cestě ven si najděte sami. Víc vám napovídat nebudu." četl Nishinoya.

Všichni jsme se na sebe podívali takovým tím pohledem A jsme v prdeli... Doteď jsme nacházeli další kousky jen díky náhodě nebo nápovědě. Ale jak to máme zvládnout sami? Zbývaly čtyři dny a nikdo nevěděl, kolik těch kousků je. Povzdychl jsem si.

,,Není v tý krabičce ještě něco?" zeptal jsem se.

Nishinoya jen zavrtěl hlavou. Zase jsme se v tichosti dívali jeden na druhého. Začalo mi být z nějakého důvodu smutno. Nechtěl jsem umřít.

,,Jdu něco hledat." oznámil jsem a šel bloudit do chodeb.

Sklepu jsem se chtěl pro tentokrát vyhnout, ale mohlo by tam být něco užitečného. Sebral jsem tedy odvahu a sešel po schodech dolů. Procházel jsem to tam, ale nic. Takhle jsem to prochodil až do večera. Nic jsem nenašel, tak jsem se vrátil nahoru s prázdnou.

,,Našel jsi něco?" zeptal se s nadějí v hlase Bokuto.

Zakroutil jsem hlavou. Bokuto si zklamaně povzdychl.

,,Kde je vlastně Kuroo?" zeptal jsem se a pohledem ho hledal.

,,Prý si šel lehnout." oznámil mi Lev.

,,Tak já se jdu ještě projít." řekl jsem a rozhodl se jít okolo pokoje 29.

Koukal jsem se a kontroloval, jestli tu není něco zabudované ve zdi. Pak jsem najednou uslyšel nějaké zvuky, které přicházely z jednoho pokoje. Byl to ten zamčený pokoj. Svítilo se tam a bylo slyšet zběsilé šustění.

,,Haló?" zavolal jsem skrz dveře.

Šustění ustalo a bylo na chvíli jen ticho. Chtěl jsem otevřít, ale bylo zamčeno. Kupodivu.

,,Kdo je tam?!" zeptal jsem se s lehkým náznakem strachu.

Slyšel jsem pomalé kroky, které se přibližovaly blíž a blíž ke mně. Odstoupil jsem od těch dveří a zkusil je vykopnout, ale marně. Chtěl jsem se otočil a dojít pro kluky, ale vtom se dveře otevřely. Zaskřípaly, jak v nějakým hororu a pomaličku se otvíraly.

,,K-kdo je to?" zeptal jsem se.

Nic. Sebral jsem tedy odvahu a nakoukl dovnitř. Uprostřed byl stůl s lampičkou a na něm dokumenty. Okolo pokoje byly knihovny a sem, tam nějaký ten pohár. Dodal jsem si kuráž a vlezl dovnitř úplně. Udělal jsem pár kroků, ale to se za mnou dveře prudce zabouchly a já už viděl jen tmu.