It's Not True |DreamSMP| ✓

49.

Pohled George:
Byl odpornej. Nebýt to hlava celého gangu, tak to neudělám ani za milion. Jenomže on je. Neměl jsem na vybranou. Musel jsem udělat všechno, co mi řekne.

"Nemusíš to dělat Georgi." Zastavil mě Dream chycením za ruku.

"Ale ano, musí." Zasmál se Gerard. "Jinak tě zabiju." Pokrčil rameny.

"Jen mě?" Ozval se Dream. "Tak na to kašli Gogy, nedělej to."

"Jen tebe, on je moc roztomilej, tomu neublížím." Začal na mě mluvit jak na miminko.

"Právě proto to musím udělat Clayi." Ujistil jsem ho. "Může odejít?" Otočil jsem se na obnaženého chlapa. "Prosím."

"Nikam nepůjdu." Odporoval Dream. "Neopustím tě."

"Prvně jsem nechtěl, ale teď, když to vidím, odejdi." Rozkázal Gerard.

"Zůstávám." Zakroutil hlavou.

"Clayi." Prosebně jsem se na něj podíval. "Budu v pořádku. Za hodinu budeme zase spolu." Usmál jsem se na něj.

"Uvidíme, jestli to bude jen hodina." Zasmál se Gerard.

"Fajn." Vzdal se Dream. Jsem rád, že u toho nebude. Dělám to pro něj.

"Sedneš si na postel a budeš čekat tam, je to to jasný?" Výhružně se na něj Gerard podíval a Dream přikývl, že chápe. Otočil se a začal scházet schody. Naposledy se na mě podíval. Povzbudil jsem ho úsměvem. Snad to chápe. Když přerušil náš oční kontakt a sešel schody, cítil jsem se najednou úplně osamělý a nervózní. Ještě aby ne, když mám momentálně uspokojit úplně neznámého chlapa.

Pohled Tubba:
Do tašky jsem naházel poslední kusy oblečení. Byl jsem natěšený. Už zítra odlétám s mým přítelem a jeho matkou do Ameriky. Nikdy jsem nebyl v Americe.

"Hotovo." Zapnul jsem kufr a spokojeně si sedl na mou hrací židli. Byl jsem na sebe pyšný. Vždycky mi balení oblečení trvá věčnost a teď jsem to měl za 2 hodiny hotový.

"Tak teď můžeme dělat trochu zábavnější věci." Ušklíbl se Ranboo, který seděl v tureckém sedu na gauči.

"Můžeme si zahrát Justdance." Mrkl jsem na něj. Vím, na co narážel, tak ho chci poškádlit.

"Haha." Zasmál se ironicky a přešel ke mě. Byl tak desetkrát větší než normálně, když stál a já seděl.

"Klidně to zapnu, pokud se ti nechce." Usmál jsem se.

"Nechci hrát žádnou pitomou hru." Nasadil vážný výraz. Já ho však vůbec nebral vážně. Věděl jsem, že ho tím naštvu.

"Tak můžeme zpívat." Pokrčil jsem rameny.

"Nechci zpívat. Chci tebe." Založil si ruce na hrudi a přísným pohledem mě sledoval jak ostříž.

"Nemám náladu, promiň." Snažil jsem se nesmát.

"Fajn." Naštvaně si sedl zpět na pohovku a nasadil si kapuci. Začal jsem se mu smát.

"Ale notak zlato. Dělám si srandu." Posadil jsem se mu obkročmo na klín a omotal si ruce okolo jeho krku. On se na mě podíval. Byl však pořád naštvaný. "Zlobíš se?"

"Chtěl bych, ale na tebe se zlobit nedá." Odfrkl si. Usmál jsem se nad tím a pak spojil naše rty. Kapuci jsem mu sundal, vadila mi.

"Pořád se na mě chceš zlobit?" Odtáhl jsem se. Díval jsem se mu do jeho oříškových očí, ve kterých jsem se utápěl.

"Mhm." Přikývl a přitáhl si mě zpět do polibku. Když jsem trochu pohnul pánví, vyšel z něj tichý sten. To mě přimělo se usmát.

"Kluci." Otevřely se dveře a já z něj sesedl. "Oh, pardon." Omluvila se Markova máma.

"Mami. C- co se děje?" Upravil si vlasy Ranboo.

"Já jen, že letíme už teď." Usmála se.

"Cože?" Vykulil jsem oči. "Za jak dlouho to letí?"

"Za 3 hodiny tam musíme být, tak jestli si chceš něco vzít, tak teď." Pokrčila rameny a prohlížela si nás.

"Mám všechno sbaleno." Usmál jsem se na ni a podíval se na kufr s věcma.

"Skvělý. Tak můžeme jet?" Kývnutím jsme jí odpověděli. Ona odešla, abychom se mohli připravit. Těším se, až poznám jeho dům a jeho okolí.

"Těšíš se aspoň trochu?" Zasmál se nervózně Ranboo.

"Jasně, že se těším." Vlezl jsem si zpět na jeho klín a zadíval se do jeho očí. Znovu. Cítil jsem se s ním jako v jiném světě. S nikým jsem se se tak dřív necítil.

"Měli bychom jít." Řekl a shodil mě ze sebe.

"Udělal jsem něco?" Nazdvedl jsem obočí, když se postavil a vydal se ke dveřím.

"Ne, proč?" Otočil se.

"Že jsi mě tak odbyl." Postavil jsem se taky a přešel k němu. Musel jsem zaklonit hlavu, abych se mu mohl dívat do očí. To je tak, když je váš přítel o půl metru vyšší než vy.

"Nemyslel jsem to zle." Usmál se.

"Dobře." Podezřívavě jsem si ho prohlédl. On jen zakroutil hlavou, zasmál se a odešel. Nechal mě tam jen tak stát. Nebudu z toho dělat vědu.

-----

Na začátek se chci omluvit, že včera nevyšla kapitola. V 9 jsem se vrátila z tanečních a úplně na to nebyl čas. Každý čtvrtek to tak budu mít, takže každý čtvrtek kapitola nebude. Taky bych se chtěla omluvit, že je dnešní kapitola kratší. Za hodinu jdu na zábavu, takže delší nestíhám.
Zítra vyjde normálně. Snad. 😅
Děkuji za všechnu podporu. 💕