It's Not True |DreamSMP| ✓

64.

Pohled Dreama:
Vážně to řekl? Řekl to, žejo? Byl jsem tak nadšený, ale všechna ta radost zůstala uvězněná ve mě. Navenek jsem stál jak přikovaný. Jakoby jsem nebyl schopný slova.

"Jé, ahoj, ty musíš být Clay, viď?" Vytrhl mě z mé paralýzy ženský pisklavý hlas. Snažil jsem se najít člověka, který ho vydal. Chvilku mi trvalo se zorientovat, odkud to vlastně vyšlo, ale našel jsem to.

Přede mnou stála štíhlá usměvavá bruneta s trochou vrásek na obličeji, ale i tak vypadala o dost mladší, než je. Musel jsem říct, že podobá tam je docela velká.

"Ano, to jsem." Natáhl jsem ruku, abychom si mohli potřást na seznámení. S Georgovou mámou jsem si už hodně krát povídal, ale ještě jsem ji neviděl a ona zase mě.

"Proč mu nenabídneš něco k pití?" Napomenula George, ale on nijak nereagoval. Stále seděl na botníčku.

"To není třeba." Zakroutil jsem hlavou a znovu se podíval na George. Mám pocit, že je naštvaný a já nemám páru proč.

"A tak nedáš si něco k jídlu?" Zamyslela, než se zeptala.

"Jste milá, ale děkuji." Usmál jsem se na ní. "Potřeboval bych si jen promluvit s Georgem." Podíval jsem se na něj a on zase na mě. "Můžeme-" nestihl jsem nic říct, protože vstal a šel po schodech nahoru.

"Co mu je?" Zašeptala jeho máma. Já jen pokrčil ramen, protože jsem neměl páru a vydal se za ním.

Čekal na mě u dveří nejspíš od jeho pokoje a když viděl, že jdu, vlezl dovnitř. Co mu zas přelítlo přes nos?

Pohled George:
Já vlastně ani nevím, proč se chovám, jak se chovám. Řekl jsem mu to a on jen mlčel. Myslíš, že to bude kvůli tomu?

Čekal jsem u dveří svého pokoje, až konečně dokecá s mou mámou a půjde za mnou.

Když se konečně vynořil od schodů, vešel jsem dovnitř a sedl si na postel. Nádech, výdech, nádech, výdech. Přišlo mi, že to tvá věčně, než se konečně ukázal.

"Co se děje Georgie?" Začal. Povzdechl jsem si.

"Máš to stejně?" V duchu to znělo líp.

"Georgie." Odmlčel se. "Samozřejmě, že mám, jinak bych neletěl až z Floridy jen abych tě mohl aspoň vidět." Jemně se zasmál.

"Jak to myslíš?" Zarazil jsem se.

"Co?" Nepochopil. Asi čekal jinou reakci.

"Jak aspoň vidět?" Upřesnil jsem. "Myslel sis, že tě vyhodím?"

"Možná." Nervózně se zasmál.

"Aw, Dweamie." Zamumlal jsem s našpulenými rty. Musel jsem vypadat komicky.

Hned jsem ale přestal, když jsem pocítil jeho pohled na nich. Byl soustředěný a těkal očima od mých rtů k mým očím.

Po nějaké chvíli se rozešel ke mě. Srdce mi bilo jak o závod a dech se mi zatajil. Posadil se vedle mě. Hodně blízko mě.

"Nevadí?" Ujistil se. Nebyl jsem schopný slov, takže jsem jen zakroutil hlavou, že ne. Jen co jsem ten pohyb hlavou udělal, přitiskl své rty na ty mé a jednou s nimi pohnul. Pak se zase odtáhl, aby se ujistil, že jsem s tím vážně v pohodě.

Podívali jsme se jeden druhému do očí a když nic nedělal, přitáhl jsem si ho zpátky. Tentokrát už jsme se ani jeden neodtáhli.

Vyhoupl jsem se mu na klín a on si mě přidržoval pod zadkem. Konečně jsem měl hlavu výš než on.