It's Not True |DreamSMP| ✓

51.

Pohled Sapnapa:
Nemohl jsem se na nic soustředit. Prostě to nešlo. Myšlenkami jsem byl u Dreama a George a jejich zmizení. Dream už je pryč přes 8 hodin a vyhlásit pátrání můžeme na až po 24 hodinách. Co když se mu něco stalo a potřebuje pomoct teď hned? Je to dementně vymyšlený. A George? Toho hledá několik policejních jednotek, ale ani po těch víc jak třech dnech po něm nejsou vůbec žádné stopy.

Ze všeho toho přemýšlení mě vytrhl Karlův dotek.

"Jak ti je?" Zeptal se mě opatrně.

"Jak bys řekl?" Vím, byla to možná trochu agresivní reakce, ale co byste dělali vy, kdyby se pohřešovali vaši dva nejlepší kamarádi?

"Není to lehký, chápu to." Povzdechl si a sklonil pohled k zemi.

"Promiň, nechtěl jsem být takový. Jen jsem fakt dost unavený z toho čekání, jestli se ozvou nebo ne, jestli je někdo našel, viděl, slyšel, cokoliv." Omluvil jsem se. Zahleděl jsem se zpět do okna. Opíral jsem se o parapet, kdybych náhodou někoho zahlédl.

"Já vím. Jen ti chci říct, že nejsi sám. Jsem tu pro t-" nestihl to doříct, protože jsem mu skočil do řeči.

"Dream!" Běžel jsem ke dveřím, které jsem rychlostí blesku otevřel. Vyběhl jsem z domu a padl mu kolem krku. "To už mi nedělej." Zašeptal jsem mu do ucha.

"Poslyš Sape, vím, že jsi se bál, ale teď úplně není čas ztrácet čas." Odtáhl se ode mě a znovu si to mířil domů.

"Kde jsi byl? A našel jsi George? Kam jdeš? Na co máš tu tašku? Kde jsi vzal?" Začal jsem se ho vyptávat na všechno, co mě zrovna napadlo, ale zarazil mě pohled na jeho nohavice. "Proč jsi od krve?"

"Nicku! Teď ne!" Zvýšil na mě hlas. Mířil si to rovnou do svého pokoje. Celou dobu jsem ho, teď už i s Karlem, následoval. Když přišel k posteli, z pod postele vytáhl malý trezůrek, který odemkl díky kombinaci. Všechny peníze, co v něm byly naházel do tašky.

"Na co to máš?" Pozvedl obočí Karl. Taky jsem tu otázku měl na jazyku, ale byl rychlejší.

"Musím do banky." Řekl Dream namísto odpovědi.

"Až mi řekneš, proč?" Založil jsem si ruce na prsou. Propaloval mě pohledem.

"Nemůžu, jasný?" Rozhodil rukama. "Nemůžu ti to říct, jinak budu v průseru nejen já." Vstal a tašku si hodil na rameno.

"Kam jdeš?" Nechápavě jsem se na něj díval, když prošel kolem nás.

"Musím do té banky, nemám na vybranou." Zabrblal.

"Počkej teda, odvezu tě." Vzdal jsem nějaké vyptávání. Věřím mu víc než sobě, takže se ho už ptát nebudu. Respektuju to.

Když už jsme seděli všichni tři v autě, zavládlo ticho. Nikdo nevěděl, jak má začít. Nebo spíš, jak se zeptat, aniž by znovu nenaštval Dreama.

"Kde je vůbec Alex?" Prolomil ticho právě ten, koho jsme se báli ptát.

"Je doma. Zalezlý v pokoji." Odpověděl mu Karl a já jen přikývl na souhlas.

"Je špatný z tvého odchodu a Georgovo zmizení to jen zesiluje. Je toho na něj moc." Doplnil jsem Karla.

"To chápu." Sklonil zrak Dream. "Ale slibuju, že už to bude dobrý." Mírně se usmál.

"Kéž by." Povzdechl jsem si. Zbytek cesty do banky jsme se o ničem nebavili. Alespoň jsem měl klid na řízení. Od té doby, co jsme se vybourali, jsem z toho měl trochu strach, ale řídit nepřestanu.