It's Not True |DreamSMP| ✓

52.

Pohled Ranba:
"Jste připravení?" Zavolala moje máma z vedlejšího pokoje. To nemůže přijít sem ať nevyvolává?

"Jsme." Řekl jsem normálním hlasem, protože jsem taky jako normální člověk šel otevřít a řekl to z chodby.

"Měli bychom vyrazit, ať to stihneme." Seděla u jídelního stolu s Tobyho mamkou a popíjely kafe.

"Ještě je čas. Co tam budeme tak dlouho dělat?" Svěsil jsem ramena.

"Budeme tam tak akorát." Zamračila se, aby mi ukázala, že nemám odmlouvat.

"Ale vždyť to letí až za 15 hodin." Zakňoural jsem. Reálně na letiště pojedeme polovinu z toho, možná ani ne.

"Marku." Podívala se na mě výrazem, abych toho hned nechal. Jen jsem protočil panenkama a vrátil se zpět do pokoje za Tobym.

"O co šlo?" Usmál se na mě.

"Jen že za chvíli pojedeme." Posadil jsem se na pohovku, jako bych právě uběhl maraton a vzal první polštář, který jsem našel, abych si ho přitiskl k tělu.

"Hm. Nějak brzo ne?" Uchechtl se a sedl si vedle mě. Automaticky jsem rozevřel náruč, aby si do ní mohl vlést. On však dál seděl na svém místě půl metru ode mě.

"Pojď ke mě ne?" Zakňoural jsem.

"Jo, promiň." Zasmál se a posunul se za mnou. Vlezl mi do náruče a hlavu položil na onen polštář, který jsem svíral.

"Je to brzo. Nevím, co tam chce tolik hodin dělat." Pokrčil jsem rameny.

"To jo." Zapřemýšlel se. Vidím to na jeho obličeji.

"Nad čím přemýšlíš?" Zeptal jsem se ho zvědavě.

"Ale nad ničím." Zakroutil hlavou. To mu nežeru.

"Řekni." Přemlouval jsem ho. Nenechám se jen tak odbýt.

"Jen přemýšlím, jak to udělám se školou. Je polovina srpna a za tři týdny se vracím do školy." Vychrlil to na mě tak rychle, že jsem skoro nestačil zaznamenat, co vlastně říká.

"Tak se vybodni na školu." To mi neprojde. Vím, že se docela do školy těší a hlavně tam musí.

"To nemůžu. Hold u vás budu jen pár dní a pak odjedu." Podíval se mi do očí. "Přál bych si, abych tam mohl být dýl. S tebou abych mohl být dýl."

"Já taky, ale když to jinak nejde." Pousmál jsem se, abych mu dal najevo, že je to v pořádku a že to chápu.

"Budeme pak volat, nevidíme se naposledy ne?" Vycenil zuby.

"Teď o tom nemluvme. Máme ještě 3 týdny na to, užít si je." Políbil jsem ho na čelo.

"Jedeme!" Zařvala mamka tak moc, že jsem nadskočil. Tubbo se mi začal smát. Mě však moc do smíchu nebylo. Na to, jak mi chyběla, tak toto mi fakt nechybělo.

"Hádám, že musíme jít." Podotkl Tubbo.

"Nekecej." Ironicky jsem mu zatleskal. On se zase začal smát a i se smíchem se postavil, sebral tašku a čekal až ho napodobím.

Vyšli jsme ven, kde už mamky čekaly v autě, hodili jsme kufry a tašky do kufru a nastoupili si na zadní sedadla.

Celou cestu nebylo ani 5 minut ticho. Buď jsme si povídali nebo jsme zpívali. Teda, já ne, ale ostatní s radostí. Raději jsem je poslouchal, možná. Bylo to dost falešný.

Pohled George:
To, co se odehrálo ještě navrchu v kanceláři, mi dělalo špatně od žaludku. Pak mě vzal sem, do místnosti, kde jsem jsem se poprvé probudil. Svázali mě a mlátili. Nechápu proč. Co jsem jim udělal? Jediné, co mě udržovalo při životě, byl pocit, že je tam venku Dream. Mohl by mi pomoct. Alespoň jsem v to doufal.