It's Not True |DreamSMP| ✓

54.

Pohled Tubba:
Po příjezdu na letiště s náma máma ještě nějakou dobu zůstala. Přijeli jsme dost brzo, takže jsme měli dostatek času si ještě pokecat. Samozřejmě než odjela, nezapomněla mi připomenout, jak se mám chovat a že jí mám každý den aspoň prozvonit, abych jí dal najevo, že žiju.

Na všechno jsem otráveně přikyvoval. Věděl jsem ale, že to myslí dobře a že má jen strach. Vždyť budu úplně na jiném kontinentu několik set kilometrů daleko. Se slzami v očích mě láskyplně obejmula a rozloučila se i s Ranbem a jeho mámou. Ta jí slíbila, že na mě dohlédne a pak mě vrátí celého domů. Nad tím jsem se musel uchechtnout.

Když máma odjela zpět domů, zanedlouho jsme už seděli letadle. Odlety jsou vždycky nejhorší, takže jsem stiskl Ranbovu ruku možná až moc silně. Omluvně jsem se na něj podíval, ale on se jen usmál a ruku mi stiskl taky. Je to ten nejlepší člověk, kterého znám. Ze začátku byl trochu zamlklý a stydlivý, ale teď? Teď je to ten nejpozornější člověk pod sluncem.

V moment, kdy letadlo přestalo stoupat a my se ocitli nad mraky, ruku jsem mu pustil a nalepil se na okýnko letadla. Miluju ten výhled. Zrovna zapadalo slunce, takže obloha hrála všema barvama.

"Chci jít k oknu." Řekl Ranboo a už už se hrnul na moje místo.

"Nepustím tě sem." Ohradil jsem se.

"Notak, jenom na 5 minut." Svěsil ramena a díval se na mě psíma očima.

"Zapomeň, nepustím tě." Zakroutil jsem hlavou. On si založil uraženě ruce na hrudi a zabořil se do sedačky.

"Přece se nebudeš chovat jak malé dítě Marku." Napomenula ho jeho máma.

"Budu." Odsekl a našpulil rty. Začal jsem se mu smát a to jsem asi dělat neměl. Nebezpečně se na mě podíval, že jsem se ho normálně bál. Raději jsem se otočil zpět směrem k oknu a sledoval zapadající slunce.

"Jak malej." Zasmála se paní Ranboová. Taky jsem se uchechtl. Má nakažlivý smích.

"Prosím, jen si udělám pár fotek." Zakňoural po chvíli ticha.

"Tak uka, já je udělám." Vycenil jsem na něj zuby. On se zase zamračil, ale už ne tak hrozivě, jak předtím.

"Jsi zlej." Znovu si založil ruce na prsou.

"Ježíši tak pojď." Zasmál jsem se.

"Vážně?" Zajásal a když viděl, že se zvedám, vyměnil si se mnou radostně místo.

"Jsem to ale hodný přítel viď?" Ušklíbl jsem se.

"Nejhodnější, ale mohl sis trochu pohnout." Rýpnul si.

"To si budu pamatovat." Mrkl jsem na něj se smíchem.

Jen zakroutil hlavou a pořizoval si několik fotek z různých úhlů.

"Děláš, jako bys nikdy neletěl letadlem." Nazdvedl jsem obočí.

"Máš s tím snad problém?" Zasmál se. Když udělal ještě pár fotek, otočil se ke mě. Zadíval se mi do očí, jakoby mě neznal.

"Co je?" Uchechtl jsem si. On se přiblížil k mému uchu a zašeptal.

"Záchody. Dvě minuty." Řekl a protáhl se mezi mnou a sedačkou.

Zamračil jsem se trochu nad tou větou. Ne, že by se mi nelíbila, ale proto, protože jsem to nepochopil. Záchody dvě minuty. Co tím myslel?

Když uběhly dvě minuty, on stále nikde nebyl. Co tam dělá tak dlouho? V tom mi to docvaklo. Že jde na záchody a já mám za ním přijít za dvě minuty. Okamžitě jsem se protáhl do uličky a zamířil si to na záchody. Zaklepal jsem na dveře a ony se mírně pootevřely. Vykoukla z nich jeho hlava.

"No konečně." Otevřel dveře úplně a vtáhnul mě dovnitř. "Co ti tak dlouho trvalo?"

"Nepochopil jsem to." Protočil jsem očima. "Máš to říct normálně." Vyplázl jsem na něj jazyk.

"Proboha." Začal se smát. "Někdy jsi fakt hloupej."

"Nejsem!" Ohradil jsem se.

"Ale jsi. Můj malý hlupáček." Přitiskl mě ke dveřím a přišpendlil mě tak, abych mu nemohl pláchnout.

Zahleděli jsme si navzájem do očí a mlčeli. Bylo mezi náma ticho. Sjel jsem pohledem na jeho rty, které bych teď tak moc rád ochutnal. On, jakoby vycítil, co chci udělat. Přitiskl hladově své rty na mé a pohyboval s nimi. Ihned jsem se chytl a spolupracoval s ním.

Jednou rukou se opíral vedle mé hlavy a druhou měl položenou na mém boku, který silně, a přitom lehce, tiskl.

Já jsem si ruce omotal okolo jeho krku a držel si ho tak blízko sebe. Na to, že je mezi námi docela velký výškový rozdíl, políbit se pro nás nebyl žádný problém.

Když přestal, opřel si čelo o mé a zblízka se mi díval do očí.

"Miluju tě." Zašeptal. Jeho teplý dech jsem cítil na obličeji.

"Já tebe." Znovu jsem ho políbil. Sice krátce, ale výjimečně. Všechny naše polibky byly, jsou a budou výjimečné.

"Měli bychom se vrátit." Vlepil mi pusu na nos a já přikývl. "Půjdu první a ty za minutu dojdi."

Jakmile to dořekl, ustoupil jsem od dveří, abych ho pustil a on zmáčkl kliku. Věnoval mi poslední pohled s úsměvem a vyšel ze záchodu. Následně dveře zavřel a já tam zůstal sám.

Usmíval jsem se jak sluníčko na hnoji. Znovu a znovu jsem si přehrával celou scénu, cítil každý jeho dotek a slyšel každé jeho slovo. Pokud toto neznamená milovat, tak už nevím.

Celá minuta mi přišla jako věčnost. A tehdy jsem si to uvědomil. Nemůžu bez něj být ani 5 minut. Jak to vydržím několik měsíců?

Pohled Ranba:
Když jsem vyšel ze záchodu a zavřel za sebou, culil jsem se jak idiot. Ani neví, jak moc k němu chovám city. K nikomu jsem nic podobného necítil. Sice jsem neměl nějak extra moc přítelkyň, ale i tak. Myslím, že je srovnávat můžu. Na Tobyho nikdo nemá. Ani na paty mu nedosáhne.

Posadil jsem se zpět do sedadla. Sedl jsem si vedle mamky, aby si Toby mohl sednout k oknu. Je to gesto z lásky. Uchechtl jsem se nad tou myšlenkou. Je to blbost a přesto z toho mám dobrý pocit.

Během několika chvil se už protahoval na své místo. Usmál se, když viděl, že jsem mu nechal volno u okýnka.

"Zas takovej sobec nejsi." Zasmál se, když se posadil.

"Já a sobec? To nejde dohromady." Ušklíbl jsem se. Nastavil jsem dlaň tak, aby mi do ní mohl vložit svou ruku a on tak i udělal. Spokojeně jsem se usmál užíval si jeho přítomnosti. Nevím, jak to udělám, až odjede zpět do Londýna. Myslím, že se z toho zblázním, protože i ta minuta, během které byl ode mě pár metrů, mi dala dost zabrat.

Z mého přemýšlení mě vytrhl zvuk vrzajícího opěrátka, které oddělal Tubbo mezi námi. Následně se přisunul blíž ke mě a opřel si hlavu o mé rameno. Líbl jsem ho do vlasů a on se spokojeně ošil.

"Kdyby jsme se měli zřítit, tak mě vzbuď." Zavtipkoval. Teda doufám, že to měl být vtip.

"Nezřítíme se." Stiskl jsem mu pevněji ruku. "Ale dobře." Souhlasil jsem.

"Ani by mi to nevadilo." Zamumlal.

"Jak to myslíš?" Nazdvedl jsem obočí.

"Hlavně, že jsi tu se mnou." Zašeptal. Usínal, takže mluvil nesmysly.

"Raději bez spát." Vlepil jsem mu další pusu do vlasů a od té doby bylo ticho. Zanedlouho i mě ztěžkla oční víčka a po troše snahy, nechat oči otevřené, jsem to vzdal a propadl říši snů.

-----

Ahojky lidičky. Omlouvám se, že tak dlouho nevyšel díl. Jak dlouho už to je? 4 dny? 😄
No každopádně. Minule jsem se ptala, koho pohled byste chtěli, takže jsem zakomponovala jak Tubba, tak i Ranba, protože jste si o oba psali.
Jelikož teď marodím, tak by snad mohla další kapitola vyjít zítra. Ještě uvidím, jak se mi bude chtít. 🤭
Jinak všem děkuji za veškerou podporu a vše, co pro příběh děláte. Vážím si toho. 💕