Dad in problems. [5SOS]

7.část

"Máš moc tašek Em," zasmál se Luke v taxíku.
"Utratila jsem skoro všechno co jsme měla hotově a ještě jsi mi něco koupil i ty," odpověděla jsem.
"Nechceš jít do restaurace?" zeptal se.
"Někdy příště, s tím velkým medvědem vážně ne," řekla jsem.
"To jsi z něj tak nadšená?" pousmál se.
"No co, ty máš obřího tučňáka a já medvěda," odpověděla jsem.
"Já vím, promiň," řekl.
"Děkuju za něj, je to nejlepší dárek, co jsem dostala," usmála jsem se.
"Když už mluvíme o dárcích, kdy máš narozeniny?" zeptal se.
"Za pět dní, desátého července," odpověděla jsem.
"A nic neřekneš," vykulil oči.
"Promiň, netušila jsem, že by tě to zajímalo," nervózně jsem se pousmála.
"Zajímalo," oznámil mi rozhodně.
"Příště ti to oznámím včas," řekla jsem.
"No to doufám," odpověděl.
"Slibuju, pokud sama nezapomenu," usmála jsem se.
"Nechceš si to s Calem odložit na zítra? Potřebuju si něco zařídit, tak jestli by ti to nevadilo," řekl.
"Mně to problém, nedělá, jenom přemluv Caluma, hm," zasmála jsem se.
"Jo to nějak půjde," usmál se.
"No jen aby," odpověděla jsem.
"Neboj, zařídím to," řekl.
"Pane, jsme tady," ozval se řidič, Luke zaplatil a šli jsme domů.
"Děkuju, že mi děláš nosiče tašek," usmála jsem se.
"Není zač," odpověděl a položil je v pokoji na zem.
"Až teď vidím, že je toho trochu moc," zasmála jsem se a vyvalila jsem se na postel.
"Já mám jen tři tašky," odpověděl Luke.
"To je oproti mně troška"řekla jsem
"To jo," zasmál se.
"Jdu si to vybalit," usmála jsem se.
"Já jdu zařídit oběd a Caluma," odpověděl a odešel. Medvěda jsem položila do volného rohu pokoje a oblečení jsem si poskládala do skříně. Převlékla jsem se do volného oblečení a vlasy jsem si dala do drdolu.
"Tak domluveno," usmál se Luke s pizzou.
"Nojo jsi úžasný," odpověděla jsem.
"Doufám, že může být pizza," řekl.
"Jistě, že ano," zazubila jsem se.
"Margarita?" zeptal se.
"Přesně jsi se trefil do mé oblíbené," odpověděla jsem.
"Jsem šikovný," usmál se.
"To jo," řekla jsem.
"Co podnikneme?" zeptal se Luke.
"Co máš na mysli?" nechápala jsem.
"Ještě řekni, že se ti chce zbytek odpoledne jen ležet na posteli," nadzdvihla obočí.
"To klidně, hezky se na tebe dívá," usmála jsem se.
"Notak, to neříkej," zasmál se.
"Proč?" zeptala jsem se.
"Zní to divně," řekl.
"Jestli se někdy zamiluješ, budeš toho druhého taky vychvalovat," naznala jsem. Potom mi došlo, co jsem vlastě řekla. Vždyť já nejsem zamilovaná. Nikdy jsem doopravdy zamilovaná nebyla, všechny mé vztahy dopadly katastrofou. Těžko se hledá ten pravý a Luke by to asi těžko mohl být.
"Taky?" nadzdvihl obočí.
"Já to tak nemyslela, jen že ostatní chválíme víc než sebe," řekla jsem.
"Emily?" nepřestával se na mě dívat.
"No, co je?" pousmála jsem se.
"Nechceš mi snad říct, že," nic víc neřekl.
"Já nevím," odpověděla jsem.
"Emily," řekl.
"Můžeš za to ty," ukázala jsem na něj a mířila jsem si dolů pro pití.
"Stalo se něco?" přišel Calum.
"Ne, všechno v pohodě," usmála jsem se.
"Tak proč Luke..." začal.
"Cale, nech to být," odpověděla jsem a šla jsem zpátky za ním.

Cítí to samé i Luke přesto, že je jaký je?
Děkuju za přečtení, hodně to pro mě znamená, mám vás strašně moc ráda, další díl ve středu ^_^ ♡ ily