Music is our love!(CZ)

13.díl- Tohle nikdo nečekal!

Ráno jsem se probudila se skvělou náladou. Naši už by měli doma být taky, takže jsem vstala a šla do kuchyně. Tam už voněl oběd a mamka s Fredem jedli. "Kolik je hodin?" zeptala jsem se a naložila si jídlo. "Půl jedné." zasmála se mamka a já se zděsila. "Za hodinu a půl mám sraz s Jessicou." řekla jsem a sedla si ke stolu. Doslova jsem do sebe naházela oběd a šla se převlíct. Vybrala jsem si šedý džíny a černý tričko. Udělala jsem si cop. Kdyż jsem byla nachystaná, měla jsem ještě půl hodiny. Šla jsem do svýho "nahrávacího studia" a trénovala hru na keyboard. Tohle mi moc nejde, tak budu muset najít někoho, kdo by mi s tím pomohl. Jako první mi hlavou probleskl Dylan. Myslím na něj asi až moc často. Mrkla jsem na hodiny a rychle vystřelila ze židle. Mám tam být za 2 minuty! Vzala jsem si ze stolu klíče a mobil, strčila si je do kapsy a bežela do parku. Ta nádhera už si tam seděla a jakmile mě zmerčila, zaťukala si na hodinky. Bylo by to normální, kdyby hodinky měla. "Promiň. Musela jsem zkoušet na keyboard." "Furt ti to nejde?" pokroutila jsem hlavou a přešla na téma "Matt". Musím uznat, že je z něj celá rozvařená. Hrozně jim to přeju. "A ty s Ronem?" usmála se po svém dlouhém vyprávění o jejím dokonalém vztahu. "Naposledy jsem ho vlastně viděla to ráno po párty." "Děláš si srandu? Jakto?" chvíli jsem přemášlela. Já mu psala několikrát, ať někam zajdeme. "No já mu psala, ať jde třeba k nám, nebo někam zajít. Jenže on napsal, že se mu nechce." usmála jsem se smutně. "To je kokot." obě jsme se smáli, ale potom přišlo i na téma, který jsem moc řešit nechtěla. "A co Dylan?" nevěděla jsem co říct. Tak jsem vychrlila pravdu. Je to moje nejlepší kamarádka. Měla by to pochopit. "Mně se Dyl hrozně moc líbí. Začínám ho mít víc než ráda, jenže je to špatně. Tohle by se dít nemělo. On není kluk pro mě. Takže proto jsem dala další šanci Ronovi. Myslela jsem, že mi to pomůže na něj nemyslet, ale s takovouhle asi těžko. Co mám dělat?" zamyslela se. "Koukej. Chápu tě, ale nechápu jednu věc." nadzvedla jsem obočí. "Proč si myslíš, že je to špatně?" já vlastně sama nevím. "Jednoduše je to špatně, ale kamarádka s ním chci být. Přece jen je to spolužák." kývla a dál jsme se o tom nebavili. Probrali jsme toho hodně. Když jsem šla domů, volalo mi neznámé číslo. Vždycky to zvedám a tohle nebyla vyjímka. "Ahoj Lexi." ozvalo se naa druhé straně. "Dyle?" zeptala jsem se a na obličeji se mi rozlil úsměv. "Co potřebuješ?" zeptala jsem se. "Nechceš někam zajít?" docela mě to zaskočilo. "Jako..." nedokončila jsem otázku, protože mi do toho skočil. "Jako na kamarádskou schůzku."  oba jsme se zasmáli. "Jo to by bylo fajn, ale nešlo by to spíš zítra po škole? Jsem už unavená." Bylo sice teprve 9 hodin, ale mně se prostě chtělo spát. "Jo jasně. V pohodě. Domluvíme se ve škole jo?" přikývla jsem. Pak jsem si teprve uvědomila, že mě nevidí. "To zní fajn. Ahoj." "Pá Lexi." až domů jsem se usmívala jako debil. 
Ráno ve škole to bylo trochu divný. Všichni jako by spěchali a já byla tak něják zpomalená. Dylan ve škole nebyl, takže ta naše schůzka odpoledne asi padla. Už jsem s tím byla smířená, jenže mistr Dyl si došel až na třetí hodinu. Zaspal. Ani mě nepozdravil. Zamrzelo mě to, ale do prdele mu lézt nebudu. Po škole jsem si myslela, že když mě ani nepozdravil, tak nepůjdeme nikam, ale on na mě před školou čekal. "Ahoj." řekl a já se usmála. "Kam půjdeme?" zeptala jsem se. Chytl mě kolem ramen, a nasměroval k parku. Tam jsme si sedli na lavičku a povídali si. "Víš, že toho tvýho znám? Je to taková mánička." smál se. "Proč myslíš?" "No když jsem ještě hrál fotbal, vždycky když ho někdo trochu kopl nebo něco, začal řvát." furt se smál. "Proč s ním vlastně jsi?" sakra. Teď si rychle něco vymyslet. "No víš co. Jsem na něho zvyklá, mám ho ráda..." skočil mi do řeči. "A miluješ ho?" tahle otázka mě zaskočila, i když odpověď na ní znám. NE. "No vlastně ne." přiznala jsem. Dál jsme o tom naštěstí nemluvili. "Jsi krásná." vyhrkl najednou. "Ne. Jsem škaredá." odpověděla jsem popravdě. "Tohle odvoláš." to už se nám myslím párkrát stalo. "Nebo co?" "Odvolej to." "Nebo co?" zopakovala jsem svojí otázku. Zamyšleně se na mě koukl. "Vážně to chceš vědět?" "Jo." řekla jsem, jako by to byla nejjasnější věc na světě. "Tak zavři oči." vůbec mě nenapadlo, co má v plánu. Čekala jsem cokoliv. Facku, pohlavek, že mi uteče, ale to co udělal, nikdy. Zavřela jsem oči a čekala, co bude následovat. Najednou jsem cítila jeho rty na svých. Byla to sice obyčejná pusa, jenže trvala snad věčnost. Nevěřili by jste, kolik emocí se dá cítim při "obyčejné" puse. Jakmile jsem si to uvědomila, otevřela jsem prudce oči, ale po chvilce jsem se uvolnila a zase je zavřela. Na chvíli jsem si to užívala, ale potom se odtáhl. Byla jsem úplně rozklepaná, ale zima mi nebyla. Čekala jsem, že mi každou chvíli vyskočí srdce z hrudníku a žaludek se mi stáhl. Chvíli na mě jen tak koukal, potom si tal ruce za hlavu a opřel se o lavičku tak, že napůl ležel. Já seděla jako tělo bez duše a v krku jsem měla sucho. "Neřekneš něco?" zeptala jsem se, když mi bylo o něco líp. "Promiň." řekl mi do očí a potom ty svoje zavřel. No super. "To jsem nemyslela." řekla jsem zklamaně a klepala se dál. Pak jsme už nic neříkali. Zvedla jsem se s tím, že už mi pojede autobus. Doprovodil mě na autobusák a všiml si, že se klepu. "Je ti zima?" "Neklepu se zimou." ano- měla to být narážka. "Omlouvám se." "Mně to nevadilo." "Vypadalo to že jo." na to existovala jenom jedna odpověď. "Spíš naopak." usmál se. "Jenže chodíš s Ronem." přikývla jsem a objala jsem ho. Bylo to takový objetí na rouzloučení, protože mi už jel autobus. Nastoupila jsem, zamávala mu a pořád rozechvělá jela domů.

Takže tady je nový díl. Máte tady první pusu. A nebjte...poslední není :D jinak všem děkuju za trpělivost, s mobilem se vyskytli problémy a je v opravně znova :'DDD
Nissa ♥