Music is our love!(CZ)

29.díl-Odlet

A je to tu. Dnes odlítám do Buenos Aires. Miluju to město a začínám se i těšit. Jsem už v druhém měsíci. Všechno mám sbaleno. Můj pokoj vypadá teď hrozně prázdně. Sedím na posteli uprostřed Jessici a Kyla. Společně s mamkou a Fredem mě doprovodí na letiště. Když mamka zavolala, všichni tři jsme se zvedli a šli dolů. Čekal na nás taxík. Moje věci mi naházeli do kufru a jeli jsme. Na letišti moc lidí nebylo. I tak jsem radši měla klobouk a sluneční brýle. Nechci, aby mě náhodou někdo poznal a dostalo se někam do bulváru, že odlítám. Když ohlásili, že letadlo, kterým poletím, poletí za patnáct minut, zvedli jsme se a šli k němu. Kufry už jsem měla tam. Zastavila jsem kus před letadlem a otočila se na ty čtyři. "Nikomu neříkejte, kde jsem a že jsem těhotná." přikývli. Nejdřív jsem šla k mamce. Drželi jsme se v objetí hrozně dlouho. "Budeme si volat a psát." řekla. "To je jasný mami." usmála jsem se. Potom jsem přešla k Fredovi. "Pojď sem ty naše statečná Alexandro." zavtipkoval na odlehčení situace. "Budeš mi chybět ty komiku." zasmála jsem se se slzama v očích. Pak už byli na řadě Jess a Kyle. On ji držel kolem pasu a ona už naplno brečela. "Někdy přiletím na návštěvu." zavzlykala mi na rameno, když jsme se objímali. Koukla jsem se na Kyla. V očích se mu leskly slzy. "Hlavně nebreč." usmála jsem se. Místo odpovědi mi padl kolem pasu. "Budeš nám chybět." řekl. "To vy mně taky, ale musím odsud pryč." chápavě přikývl. Se všema jsem se naposledy rozloučila a nastoupila do letadla. Když jsme vzlítali, zamávala jsem jim z okýnka a potom se s myšlenkami u Dylana ponořila do říše snů.
*Probudila jsem se v nemocnici. Kolem mě bylo bílo a cítila jsem doktory. Nemám ráda nemocnice. Chvíli na to přišel starší pán v bílém plášti, hádám doktor. Za ním se vynořil Dylan. "Co ty tu děláš?! Už jsem tě nechtěla vidět chápeš?!" zakřičela jsem na něj. "Uklidněte se slečno." začal doktor. "Je to otec vašeho dítěte. Pamatujete si něco z té nehody?" nechápala jsem nic. Koukla jsem se na Dylana a ten měl slzy v očích. Zakroutila jsem hoavou, že ne. "Když jste vystoupila z letadla, chtěla jste si stopnout taxík. V tom nějáký opilý řidič vyjel ze zatáčky do protisměru a vrazil do vás. Vy máte jen otřes mozku z pádu na zem a zlomenou ruku." zděsila jsem se. Vždyť ani nemám sádru. Koukla jsem se na ruku a sádra tam vážně byla. "A co moje-" zarazila jsem se při pohledu na Dyla. "-naše dítě?" doktor sklopil hlavu a Dylan se rozbrečel na plno. "Nepřežilo"........*
Vzbudila jsem se skoro v Argentině. Brečela jsem, tak jsem se snažila uklidnit. Doufám, že tohle zvládnu. Vystoupila jsem z letadla a zároveň jsem vstoupila do svého nového života.
Předposlední díl je na světě. Další díl bych asi udělala tak, že napíšu jak to všechno dopadlo třeba za 4-6 let. A potom udělám druhou sérii<333
Jste úžasní. Děkuju mockrát za každé vote nebo koment<333
Zbožňuju vás:*
XOXO Nissa