Music is our love!(CZ)

11.díl- "Jsi krásná"

Po tom, co jsme se přesunuli z tělocvičny ke mně do pokoje, jsem měla zvláštní pocit. Hodila jsem oko po Dylanovi a on se na mě díval zvláštním pohledem. "Co je?" zeptala jsem se s úsměvem. "Jsi krásná." tohle bylo moc i na mě. Začala se mi hrnout krev do tváří a já cítila jak rudnu. "Nekoukej na mě tak." na jeho hodnocení jsem radši vůbec nereagovala. "Ale já se rád koukám na hezký věci." usmál se a ledovce nejspíš roztály. Poslala jsem ho, ať se jde převlíct do koupelny. Byl tam už dost dlouho, tak jsem se tam šla pro jistotu kouknout. Když jsem otevřela dveře, seděl na kraji vany, v ruce držel mobil a někomu psal. Zírala jsem na něj, ale nevěděla jsem proč. Až když se usmál úchylným úsměvem, došlo mi to. Vždyť on nemá tričko! To tělo stojí za to. Stoupl si a vyrazil směrem ke mně. V tu chvíli jsem asi zapomněla, jak se couvá. Nebo jsem spíš ani couvat nechtěla. Stála jsem jak zařezaná a koukala na něj. Když byl ode mě asi tak půl metru, zastavil se. "Jdeme zkoušet. Chci tě slyšet zpívat." řekl, oblíkl si triko a odešel z koupelny. Zamrzí. V pokoji jsem z pouzdra vytáhla svoji kytaru a naladila ji. Celou dobu mě upřeně sledoval. Začínám být nervózní. On první. "Zahraj něco." usmála jsem se a brazila mu do ruk kytaru. "Dobře. A mám i zpívat?" zeptal se a já přikývla. Chvíli přemýšlel, ale potom začal hrát první tóny. Poznala jsem, že hraje Call me maybe od Carly Rae Jepsen. Né, že bych ji něják extra milovala, ale tahle písnička se jí prostě povedla. I když nemá moc dlouhou předehru, zdála se mi nekonečná. Když začal zpívat, všechno se ve mně zastavilo. Ten hlas, jakoby mě paralizoval. Zadívala jsem se mu do očí. Zaříly jako nikdy jindy a bylo vidět, že moc dobře ví, jak jsem z něho hotová. Když dozpíval, nevím proč, ale vrhla jsem se mu kolem krku. Objetí mi překvapeně vrátil, ale já si uvědomila, co jsem udělala. Okamžitě jsem ho pustila, a spustila omluvy. "Promiň. Nevím, co mě napadlo." říkala jsem rozpačitě a on neodpovídal. Jen se mi díval upřeně do očí. "Já jsem rád." pousmál se a pomalu se ke mně přibližoval. Malinko jsem se naklonila a když mezi našema rtama nebyla skoro ani mezírka, do pokoje vtrhla mamka. Rychlostí blesku jsme od sebe odskočili a Dyl na mě hodil zděšený pohled. "Promiň Lexi. Nevěděla jsem, že máš návštěvu." řekla s pusou od ucha k uchu. "Kdopak to je?" "To je můj spolužák, s kterým mám ten úkol. Dylan. Dyle, tohle je moje trhlá mamka." zasmála jsem se a Dyl slušně pozdravil. "Dobrý den." ona se zasmála. "Myslím že vykání bude zbytečné. Jsem Christine." usmála se mile a já začínala přemýšlet, jestli je to vůbec moje máma. "Mami? My musíme zkoušet." řekla jsem s důrazem na slovo 'zkoušet' a mamka to nejspíš pochopila trochu jinak. "No dobře vy hrdličky. Nechám vás tu o samotě. Těšilo mě Dylane." zaštěbetala a já věděla, že jsem rudá až na prdeli. "Mě taky Christine." zavolal ještě Dyl do chodby a potom se zasmál. "Máš fajn mámu." radši jsem to nijak nekomentovala. "Asi by jsme měli vážně pracovat na té písničce." "To je fakt." do večera jsme složili hudbu. Ve dvou to jde dost dobře. Text vymyslíme nejspíš v pátek. "Tak já už asi půjdu. Je dost pozdě." řekl a začal se zvedat. Mrkla jsem na hodiny a ty ukazovaly půl desáté. "To je fakt. Za čtvrt hodiny ti jede autobus, tak tě jdu vyprovodit na zastávku jestli chceš." kvákla jsem a on přikývl. Až na zastávku jsme šli mlčky. Sedli jsme si tam na lavičku a mě začala být zima. Trochu jsem se rozklepala a on to asi poznal. Objel mě kolem ramen a já si pomalu a opatrně dala hlavu na jeho hruď. Očividně mu to moc nevadilo, tak jsem takhle chvilku ležela. Autobus měl už asi 5 minut zpoždění, ale nám to nevadilo. Akorát už nás nebavilo sedět, tak jsme si stoupli naproti sobě a povídali si. "Ty už příští rok na škole končíš, že?" zeptala jsem se. "Jo. Možná si řekneš, proč jsem tam šel jen na rok. Prostě jsem si uvědomil svůj talent až nedávno, takže jsem s tím chtěl něco dělat." kývla jsem a uvědomila si, že mě ještě neslyšel zpívat. Jedině dobře. Nevím proč, ale mám před ním trému. "A co myslíš? Budeme se pak ještě vídat?" zeptal se na oplátku on a já se usmála. "Doufám, že jo." vlastně je to hlavně na něm. S ním bych šla kamkoliv. Zase mi mrdá. Měla bych se uklidnit, než se něco stane. Mám Rona. Ron, Ron, Ron. Ten jedinej mě může zajímat. "Jsi krásná." vytrhl mě z mých myšlenek. Byli jsme u sebe dost blízko. "Nejsem." tentokrát jsem se nenechala zastrašit a pevně odpověděla. "Jsem škaredá." dodala jsem s vážnou tváří a neustálým očním kontaktem. "Odvolej to." "Neodvolám." kousek se ke mně přiblížil, a já začala mít trošičku strach. Měl vážný výraz, a na to u něj nejsem moc zvyklá. "Odvoláš." "Ne." šeptla jsem, protože jsem se v těch jeho očích úplně ztratila. "Odvolej to." řekl přísně a tak jsem si řekla, že to asi bdue lepší. "Fajn. Odvolávám." vzdychla jsem poraženecky a on se oddálil. Asi jsem to odvolávat neměla. I když kdo ví, co by se stalo. S velkým zpožděním se autobus vynořil ze zatáčky. Normálně jsme se s Dylem rozloučili a já šla domů. 
Jakmile jsem za sebou zavřela hlavní dveře, hned doběhla mamka a následovala mě až do pokoje. "Takže úkol jo?" smála se já já hodila ironický pohled. "Mami. Mám Rona."  připomněla jsem jí. "To sice jo, ale nevypadalo to tak, když jsem vešla do pokoje." sakra. Všimla si toho. "To jsem se trochu zapomněla." ...v jeho očích. "Jo jasně. Ale Dylan se ti líbí, že?" chvíli jsem přemýšlela. "Ne! Prostě teď codím s Ronem. Miluju ho a jsem s ním šťastná. Nepotřebuju žádnýho jinýho, když mám Rona." usmála jsem se sebevědomě. Vlastně ho nemiluju, ale kdo to řeší. "No já jenom, že ses na něj tak dívala." "Mami!" zvýšila jsem hlas a pokračovala klidně. "Prostě miluju svýho. Je to úžasnej kluk, miluje mě, záleží mu na mně a chová se ke mně fakt hezky. Prostě miluju Dylana! Jasný?" když jsem viděla mamčin vyřehtanej výraz, nechápala jsem. "Čemu se tak směješ?" mamka se smála ještě víc a já silně pochybovala, že neutekla z nějáké léčebny. "Řeklas, že miluješ Dylana." smála se jak blbá. "Neřekla!" vyhrkla jsem, ale pak jsem si to uvědomila. Řakla jsem DYLANA! Z tohohle se jen tak nedostanu. "Řekla!" "Ne" "Ale jo. A nelži mi. Jsem tvá matka." zatvářila se vážně, ale dlouho jí to nevydrželo. Zase se rozchlámala. "Mami jsem unavená. Půjdu si lehnout jo?" sdělila jsem jí, když se trochu uklidnila a ona souhlasila. "Dobrou." řekla a zavřela za sebou dveře.

PŘEČÍST!!!
Rozhodla jsem se, že Dylana budou ztvárňovat 2 lidi. Vzhled bude mít podle Chrise Mccroryho a zpěv podle Tannera Patricka, protože se mi jeho covery dost líbí:) 
Nissa♥