Music is our love!(CZ)

21.díl- Sbohem

Z pohledu Dylana
Nenávidím se. Posral jsem to. Tohle byl bez pochyby ten nejlepší sex v mým životě. Jenže co teď? Mám to přehlídnout a dělat, jako by se nic nestalo nebo si s ní o tom promluvit? Musíme mluvit. Musím jí říct o nabídce, kterou jsem dostal, ale vztah na dálku prostě nezvládnu. Ležela a koukala se do tropu. Je tak nádherná. Když zjistila, že na ni zírám, zčervenala a usmála se. "Lexi?" otočila se ke mně. "Jdeme si dát kávu. Musíme si promluvit." přikývla, vstala a začala se oblokat. Udělal jsem to stejný a oba jsme šli do kuchyně. Uvařil jsem kafe a sedli jsme si ke stolu. "Tak mluv." pobídla mě. "Dobře." odmlčel jsem se. "Dělej prosím, že se nic nestalo a už si mě nevšímej a nemluv na mě." řekl jsem to jasně. Musel jsem. Podíval jsem se na ni. V očích se jí leskly slzy a já toho začal litovat. Měl jsem jí říct o té nabídce, ale ne. Já to prostě musím říct takhle. Kreténe! "Koukej je to pro tvoje do-" nedořekl jsem větu, protože se zvedla a šla ke dveřím. Šel jsem za ní. Seděla na zemi a obouvala se. "Kam jdeš?" zeptal jsem se. Nic neříkala. Jen seděla a zavazovala si boty. Když se zvedla, stoupla si přede mě, narovnala se a zpříma se mi dívala do očí. Ty svoje měla plné slz, ale nebrečela. "Jsi nejhorší člověk, jakýho jsem kdy poznala. Věděla jsem moc dobře, že nejsi kluk pro mě. Když jsem si myslela, že se mi nemůže stát taková blbost, jako se do tebe zamilovat. Jenže se to stalo. Zamilovala jsem se do tebe a to, co já cítím, je opravdový. Ale ty?! Vždyť slovo 'láska' je podle tebe jen výkřik do prázdna. Je to pro tebe cizí. A já ti všechny tvoje slova jako naivní blbka věřila!" už skoro křičela. Po tváři jí sklouzla jedna neposlušná slza. Přistoupil jsem k ní a chtěl ji utřít palcem, ale jen jsem se jí dotkl, ucukla. "Už na mě nikdy nešahej. Nenávidím tě. Všechno jsi zničil. Zničil jsi moje štěstí. Poslední dobou jsi TY důvod mého úsměvu. Zničil jsi naši písničku, která měla smysl jen s tebou. Zničil jsi MĚ." zašeptala, otočila se a otevřela dveře. "Sbohem." řekl jsem a ona beze slova odešla. Teď už ji nikdy neuvidím. Vytáhl jsem si z kapsy mobil. Když to pan Collins zvedl, ozval se pozdrav. "Dobrý den pane Collinsi. Jen jsem vám chtěl říct, že vaši nabídku přijímám. Chci se věnovat své hudbě ve Španělsku." jakmile jsem to dořekl, už jsem slyšel, jak se mu změnil přístup. "To jsem velice rád, že jste se tatkto rozhodl. Zítra přesně v 6:00 buďte na letišti. Pošleme pro vás soukromé letadlo. Sbalte si s sebou všechny potřebné věci." po domluvě jsem to položil a šel si sbalit. Musím od toho všeho utéct. Miluju ji.

Z pohledu Alex
Procházím se Londýnem jako tělo bez duše. Nevím co mám dělat, ani kam mám jít. Nevím nic. Rozhodla jsem se jít do toho parku, kde jsme spolu poprvé mluvili. Nic se nezměnilo, jen to počasí je škaredější. Sedla jsem si na lavičku. Přesně na tu lavičku, na které jsme spolu seděli. Tolik vzpomínek. Všechno to na mě spadlo a rozbrečela jsem se. Nenávidím ho, ale přitom ho tak nesnesitelně miluju. Tohle mi za to nestálo. ON mi za to nestojí. Jenže co dělat? Jen tak z ničeho nic se neodmiluju. Třeba je to tím jak vypadám. Možná jsem moc tlustá. Nenávidím sama sebe a to jen proto, že mě nemiluje. Bože já jsem taková kráva. Začalo pršet a já neměla žádnou jinou možnost, než zavolat Fredovi, aby pro mě přijel. Vytáhla jsem mobil, vytočila jeho číslo a čekala. "Alex?" oddychla jsem si. "Ahoj Frede. Mohl bys pro mě prosím přijet?" zeptala jsem se a snažila se znít normálně. "Dobře. Kde jsi?" řekla jsem mu to a vypla hovor. Celých asi dvacet minut jsem koukala do blba. Když přijel, nastoupila jsem na sedadlo spolujezdce a jeli jsme domů.
"Řekneš mi, co se stalo?" zeptal se Fred. Už jsem to nevydržela a na plno se rozbrečela.

Fakt se omlouvám, ale úplně jsem ztratila nápady. Doufám, že vás to aspoň trochu baví. :)
Nissa