Music is our love!(CZ)

22.díl-Brácho, zítra odlítám.

Brečela jsem a nešlo to zastavit. Už dál nemůžu. Fred mě obejmul. Lekla jsem se, ale obejmula jsem ho taky. Nechápu to. Nikdy v životě se tohle nestalo, ale Freda mám ráda. Je to kamarád a přitom mamčin přítel. Zvláštní. Pak jsem si uvědomila, že jsme v autě a rychle jsem se od něj odtáhla, aby se mohl věnovat řízení, ale když jsem se koukla z okna, tak jsme stáli na místě. "Notak Alex. Mně to můžeš říct." taky jsem mu to řekla. Úplně od začátku. "No a dneska ráno, když jsme snídali mi řekl, že mám dělat, že se nic nestalo a už s ním nemám mluvit." utřela jsem si slzy a zhluboka se nadechla. "Co jsi mu na to řekla?" zamyslela jsem se. "Šla jsem se obout a on šel zamnou. Zařvala jsem na něj, že to co cítím, je opravdový, ale že on nic takovýho nezná a když mi utekla slza a chtěl mi ji utřít, zašeptala jsem, ať na mě už nikdy nešahá a že ho nenávidím. On na to jen 'sbohem' a já beze slova odešla." řekla jsem mu to do detailu, ale někomu jsem se prostě svěřit musela. "Dobře jsi udělala. Asi to není kluk pro tebe." přikývla jsem. "Dupni na to prosím. Chci už být doma." řekla jsem pořád se slzami v očích a nechala se vtáhnout do svých myšlenek.
Z pohledu Dylana
Když jsem si balil věci, našel jsem na stole předmět, který rozhodně nepatřil mně. Byla to červená sponka do vlasů. Tuhle měla Alex. Je to asi jediná věc, která mi po ní zůstala. A ještě fotka, kterou jsem vyfotil v té její chatce. Spala na ní. Ona je neskutečně nádherná. Fotku jsem si zalożil do peněženky i s tou sponkou. Tohle mi ji bude navżdycky připomínat. Strávím tu poslední noc. Teda asi ne. Měl bych se sem vrátit tak za 2-3 roky. Vrátil jsem se zpátky do pokoje. Zavřel jsem kufr a sedl si na postel. Můj pokoj byl skoro prázdný. Moje věci nikde, ale ty vzpomímky na ni tu jsou. Slyšel jsem klapnout dveře. Brácha. Přišel ke mně do pokoje a sedl si vedle mě. "Neuvěříš, koho jsem potkal." zeptal jsem se koho. "Alex." zpozorněl jsem. "Kde a co dělala?" koukl na mě divně. Asi jsem to řekl moc rychle. "No seděla v parku na lavičce a vypadala jako by brečela. Pak nastoupila do nějákýho auta a jela pryč." když to dořekl, bylo mi líto, že jsem jí to neřekl. Jenże teď už je pozdě. "Brácho. Musím ti něco říct." vydal jsem ze sebe. "Zítra odlítám do Španělska." najednou jako by se sekl. "Děláš si prdel? Co tam budeš dělat?" zeptal se mě. "Dostal jsem nabídku, abych se věnoval své hudbě tam. Nahraju vlastní desku, na které budou moje písničky a budu mít koncerty po Španělsku." spadla mu brada. "Jsem na tebe hrdej." řekl Charlie. Tohle mi řekl poprvé v životě. "Děkuju." pak jsme se bavili o tom, jak se tam těším a jak on se těší, až vypadnu z baráku. Samozřejmě to myslel ironicky. "Dyle? Kdy ti to letí?" zamyslel jsem se. "V šest ráno pro mě přiletí letadlo." on jen přikývl, popřál dobrou noc a šli jsme spát.
Ráno mi budík zazvonil o půl paté. Dal sjem si sprchu a šel si dát do kuchyně kafe. Tam seděl Charlie. "Co ty tu tak brzo?" zeptal jsem se ho. "Snad si nemyslíš, že tě nechám jet na letiště samotnýho. Jedu tě vyprovodit." vyplázl na mě jazyk. O půl šesté jsme vyjeli. Než jsem nastoupil do letadla, řekl mi, že mu mám volat co je tam za kočky a já mu dal dopis, který jsem napsal pro Alex. Je tam všechno. To co k ní cítím, co se bude dít a kam vlastně odlítám. "Prosím dej jí ho co nejdřív. A nečti to." řekl jsem. Dali jsme náš sourozeneckej pozdrav a já nastoupil. V letadle na mě už čekalo šampanské a jahody v čokoládě. Na tohle si zvyknu rychle. Jakmile jsme vzlétli, koukl jsem se z okna. "Můj život se teď od základu změní. A já už asi nikdy neuvidím Alex." řekl jsem si potichu. Potom jsem na chvilku zavřel oči a naposledy do prázdna zašeptal "Miluju tě."

Snad se vám bude tenhle díl líbit. Přemýšlím, jestli mám udělat happy end nebo ne. Nechcete mi poradit?:)
Nissa