Prokletá démony

22. K letišti

S Henrym jsme procházeli sídlištěm, mlčky, netušíc, kam vlastně míříme, když zpoza rohu vyskočily známé hlavy.

„Tys skákala z okna?" křikla po mně Lilly. Následně se otočila na Henryho. „A tys skočil za ní?"

„A proměnili jste se ve zvířata?" přihodila Emma tišeji. Těkala mezi námi pohledem, opatrně a obezřetně, jako by nevěděla, co si o situaci myslet.

Vůbec jsem se jí nedivila, normálně lidi nepozorují skákat spolužáky z okna.

„Situace se..." Henry pohlédl na mě. „... zkomplikovala."

„Už jsem oficiálně na útěku," upřesnila jsem.

Lilly ukázala na Henryho, ale pohled upírala na mě. „S ním?"

Pouze jsem přikývla.

Lilly si s Emmou vyměnila pohled, tou telepatií nejlepších kamarádek si vyměnily všechna slova. Něco takového jsem si vždycky přála mít, a jakmile jsem to získala v Mercosu, uprchla jsem.

Lilly se na mě následně opět podívala, úsměv zdobil její tvář. S tím vysokým culíkem působila mladší. „Jdeme s váma."

„A naučíte nás ovládat naše barvy," přihodila Emma a nebrala námitky.

Povzdechla jsem si. Souhlasila jsem s Henrym, ale tahat i je dvě by bylo moc. „Však ani nevíte, jaký máte barvy."

Henry je počastoval kolenapodlamujícím úsměvem. „Lilly má oranžovou, Emma zelenou." Jeho hlas zněl hladce jako samet, okouzlující a naprosto úžasný. Uchvátil holky jako vichřice a ony se tvářily, jako že si nic jiného nepřály.

Henryho šarm byl očividně hraný, ale to kouzlo... Nepřipadalo mi to přirozené. Zkoušel něco, co nepatřilo na Zem a co s ním mělo zůstat v Mercosu.

Až když se holky červenaly jako rajčata a Henry se oběma dosti dlouho díval do očí, otočil se na mě a k mému vražednému pohledu. V tváři se mu leskla čirá provokace, když broukl: „Samozřejmě že můžou s námi, stejně se zas za chvíli vrátí."

Holky skoro pištěly radostí - obzvlášť ironicky Lilly, která se dostávala pozornosti kluků dostatečně. Emma se usmívala a pokukovala po Henrym, jako by stále postrádala dostatečné sebevědomí, aby s ním udržela pohled. Usoudila jsem, že se jí líbil, ale rozhodně nebyla jediná.

S Henrym jsme se na sebe dívali, v jeho očích se leskla výzva a v mých jed. Chtěla jsem utíkat sama, ne s tříčlenným doprovodem.

„Samozřejmě že za chvíli," ucedila jsem skrz zuby, div o sebe nevrzaly. Henry u mě zatím nesahal v rámci rozhořčení Erikovi ani po kotníky, ale na to, že jsme se znali dvě hodiny, mě zvládal vysírat pěkně snadno. „Letíme do Francie."

Všichni tři se zarazili. „Cože?" vyhrkly Emma a Lilly, jejich nadšení vystřídalo nepochopení.

„Kde chceš teď sehnat letenky?" zeptal se pro změnu Henry, který byl zdaleka klidnější než holky. Asi ho zrovna nepřekvapilo, že mu práci neusnadním.

„Ty jseš bohatej, hádám dobře?" Pokud nic jiného, aspoň k tomuhle mi mohl být dobrý. Všechen můj majetek zůstal v Mercosu a u sebe jsem měla akorát zbraně. „Emma je přinejhorším taky, ale přece nenecháš platit dámu."

Emma na bohatství své rodiny nerada upozorňovala a ani trochu se nechovala jako snob, ale ty nepatrné detaily prozrazovaly, že pocházela z vyšší třídy. Potvrzovalo to i to, že sobě a Lilly zařídila školu v Americe.

„Proč Francie?" otázala se Lilly. Nepodařilo se jí skrýt jiskřičky za očima, vždycky chtěla Francii navštívit.

Pokrčila jsem rameny. „Nepatří k místům, na který jsem se toužila podívat. Nemuselo by je napadnout, že tam jsem."