Prokletá démony

26. Zase v Mercosu

Erik nadzvedl obočí, jako by si nebyl jistý, zda to myslím vážně.

Odpověď dostal ve chvíli, kdy jsem mu trhnutím vyprostila řetěz z ruky a rozběhla se po suché hlíně pryč. Konečně doslovný útěk.

Jenže taky rychle skončil, protože ačkoli jsem se dostala daleko, Cort se uměl přemístit.

Jakmile se zjevil přede mnou a já do něj vrazila, přepadla jsem na záda, ale na zemi jsem se nezdržovala dlouho a vymrštila se na nohy. Mé ruce zůstávaly v poutech, ale povedlo se mi vytáhnout tyč a přikrčit se do útočné pozice. „Nechci s tebou bojovat, Corte."

„Nechceš ani utíkat, Dark," odpověděl mi s vyrovnanou tváří, tyč namířená do obličeje ho v nejmenším neznervózňovala. „Erik tě teď nenechá na pokoji, ale pak se ho zbavíš. A v tu chvíli budeš radši, že žiješ v Mercosu než tady."

Stiskla jsem čelisti, protože měl pravdu. „Takže se mám prostě vzdát?"

„Neudělalas to před chvílí?" nadzvedl jediné obočí, v zelených očích měl skrytý náznak pobavení. „Navíc nemáš zrovna na výběr, za chvíli sem doběhne Erik."

Kdyby mi nepřekážel, možná by mě Erik nedohnal.

Zavrčela jsem, ale nezaútočila. Erika jsem zabít nemohla, přestože to znělo lákavě, takže mi zbývalo vskutku málo možností, co bych mohla napáchat. Dát se na další útěk by skončilo stejně, Cort by se prostě objevil přede mnou a já se akorát vyčerpala. Ale mohla jsem zkusit něco jiného.

Protočila jsem tyčí a sevřela ji mezi stehny. Ostrým hrotem jsem zajela ke své kůži, pod pouto, a mírně se řízla, ale na tom nezáleželo, protože prudkým trhnutím se pouto otevřelo a má ruka se uvolnila. To samé se mi povedlo u druhé ruky, takže ten slabý tlak, který s doopravdovým mizením barev nešel srovnávat, zmizel a já byla volná, schopna dělat cokoli.

Cort se na mě jen díval, s drobným úsměvem si povzdechl.

Otočila jsem se k němu zády, jen abych zahlédla Erika, jak se po mně natahuje. Usmála jsem se od ucha k uchu, když z mého nitra vytryskla oranžová a já během vteřiny zmizela do Prahy.

Ta slabá únava a tíha na hrudi nebyly nic oproti mému otrávení a zoufalství, když jsem si uvědomila, že se mě Erik stihl chytit.

„Co ti po mně pořád je?" křikla jsem po něm. Nezajímalo mě, že jsem předváděla scénu. Tady to stejně nikoho nezajímalo. Koneckonců se nikdo nepozastavil ani nad tím, že jsme se objevili ze vzduchu.

Erik svíral mé zápěstí tak pevně, že ať bych se snažila sebevíc, nevyprostila bych se. V tváři měl hněv, už to se mnou nedával. „Nesmíš tady zůstat. Jseš kurevsky nebezpečná i na poměry Mercosu, i když ztrácíš barvy."

„Proto je logický mě do Mercosu tahat, že?" odfrkla jsem si. Vydala jsem se po chodníku mezi lidmi, a ačkoli mě Erik nechával chodit, nebyl nadšený, že musí kráčet se mnou.

„Aspoň tě tam budeme mít pod kontrolou."

„Pokud něčemu takovýmu věříš, tak jseš dávno ztracenej," zamumlala jsem a trhla rukou, ale nevykroutila jsem ji. Akorát jsem tím vytočila Erika, protože ten mě s téměř nulovým odporem stáhl do menší uličky s minimálním počtem lidí a natiskl mě na stěnu s předloktím pod mým krkem.

Výhodou bylo, že už jsem měla volné ruce.

Nevýhodou, že se mě pořád dotýkal, teď víc než předtím.

„Můžeš jít už laskavě do prdele?" prskla jsem po něm.

Předloktí mi přitiskl na hrdlo pevněji, částečně mě odtrhl od kyslíku. Boky se natiskl k těm mým, takže mi přitiskl glock k tělu a mě zastavil v pokusu ho vytáhnout, než jsem s ním vůbec začala. Z jeho blízkosti se mi chtělo zvracet, a div jsem to neudělala, když ke mně sklonil i tvář.