Prokletá démony

15. Schovka: Setkání

Rozhlížela jsem se kolem, soustředila se na jejich temnotu. Připadalo mi, že jsem na ni citlivější, a mohla jsem hádat, že to mělo co společného s tím vědomím uvnitř mě.

Přesto mě trojčata zaskočila, když mě obklíčila jako za starých dobrých časů.

Merek se usmíval, jako by mě upřímně rád viděl. Lerek se šklebil od ucha k uchu. A Gerek... Přímý pohled na něj... Připomínka toho, co se mezi námi ani ne tři hodiny dozadu odehrálo, mi vyslala horko mezi stehna.

Říkala jsem si, že tyhle pocity nebyly adekvátní, ale rozhodně jsem byla spokojenější, že se tak mé tělo chovalo kvůli němu, ne... kvůli Leonardovi.

Čím víc jsem nad tím uvažovala, tím víc jsem si uvědomovala, jak stupidní bylo mu něco takového dovolit.

Nyní měl Leo páku. Sice si spolužáci mysleli, že jsem s ním spala, ale ti, kteří mi byli blízcí, věděli, že mezi námi nic nebylo. Jenže teď jsme se líbali a správce bavilo si pohrávat s pravdou. Kdyby chtěl, ublížil by mně i jim.

Holt se z neúmyslného dostaveníčka ve skrýši stalo další tajemství.

Lerek se opřel o podstavec pro květináč, pozoroval mě s tím čistě provokativním úsměškem. „Zajímalo by mě, jestli tě od holek oddělila stráž, nebo jsi prostě něco pojebala."

Fajn, to bylo osobní.

„Víš co? Běž třeba do prdele," ucedila jsem a protočila očima. Lerek se zachichotal, ale já vrátila pozornost i zbylým z démonů.

„Tady je nenajdeš," podotkl Merek. „Asi ti to došlo, ale tady opravdu nikdo není."

„Vy tu jste," namítla jsem.

Gerek se usmál - tím nepatrným, ale o všem vypovídajícím způsobem. „A ty taky."

Dlouho jsme se dívali jeden druhému do očí. Byl to moment ticha, kdy jsme si vyměnili všechna slova, kterým jsme sami nerozuměli. Věděla jsem přesně, na co myslí, a bolelo mě uvědomění, že on stejně snadno četl myšlenky mně.

Netušila jsem, jak to bylo možné. Jestli mě prostě tak dobře znal nebo zafungovala nějaká vyšší síla. Připadalo mi to divné, zvláštní nepochopitelným způsobem.

A negativní pocity s každou vteřinou narůstaly exponencionálně.

Neuhnula jsem pohledem, ale mé nitro najednou nebylo pouze blažené. Stahovaly ho pocity nelibosti, odporu.

Trvalo mi chvíli, než mi došlo, že ty pocity nepatřily mně.

Že to byl On, komu se nelíbil můj nadměrný kontakt s nejstarším princem démonů.

Najednou mi dopadla ruka na rameno a já sebou škubla. Lerek narušil mé myšlenkové pochody, protrhl můj neslyšný souboj s Gerekem a naklonil se mi k uchu. V hlase mu znělo bujaré pobavení, když spustil: „On mi nechtěl říct, co se stalo, parchant jeden, ale ty mi musíš povědět všechno. Okamžitě."

Pomalu jsem k němu otočila hlavu, ale jeho poťouchlý úsměv s těmi jiskrami v očích mě přesvědčil, že to myslel smrtelně vážně.

Vážně se k sobě s Quertem až podezřele hodili.

Setřásla jsem jeho ruku a potřásla hlavou, ale ani já nezabránila drobnému úsměvu. Skrz řasy jsem se ohlédla na Gereka, ale ten ze mě stále nespustil oči. Přísahala bych, že bych se začala červenat, kdybych neměla své tělo a svou mysl alespoň částečně pod kontrolou.

Odtrhla jsem pohled a prohlédla si všechny tři, než jsem si odkašlala. „Já asi budu pokračovat v hledání, pokud mě omluvíte. Užijte si zbytek noci."