Prokletá démony

12. Stezka odvahy

Když jsme se po večeři vrátili do spacího sálu, tabule už chyběla. Údajně se za chvíli měl vyhlásit večerní program a já skutečně doufala, že se bude jednat o schovávanou. Třeba by se mi povedlo se ztratit i holkám a měla bych nějaký čas opravdu jen pro sebe.

Právě jsem obdržela přesný opak.

Jakmile jsem se svalila na svou postel, nahrnuli se ke mně Quert, Cort, dokonce i Herold. O čelo postele se opřela trojčata. Holky se poskládaly vedle mě a taky mlčky čekaly, co klukům povím.

Vidět všechny mé přátele pohromadě – rázem mi připadalo, že na mě dolehla tíha světa. Před těmihle lidmi jsem držela tajemství, skrývala jsem jim nejhlubší části sebe. Dělali jsme to všichni, ano, ale připadalo mi to jistým způsobem jako zrada.

Kdyby se všechny pravdy odhalily, k mé posteli by už nepřišel nikdo.

Na tom ale taky nezáleželo, že? Ani ne dvě hodiny dozadu jsem se rozešla s Erikem a pár minut zpátky přesvědčila téměř všechny spolužáky, že šukám se správcem Mercosu. Všechny ztráty, které ještě měly přijít, mi už nemohly ublížit. Nezbývalo místo, které by zasáhly.

Myslím, že kdyby mi někdo právě řekl, že se na nás řítí meteor o velikosti Slunce a ve tvaru jednorožce, s úsměvem bych pokývla na souhlas a dál ignorovala život.

No, asi jsem to trochu přeháněla, ale stav ignorace mi rozhodně vyhovoval víc než depresování. A to jsem to zvládla sotva za pět dní!

Přiměla jsem se znovu soustředit na partičku těch troubů, kteří se se mnou z nepochopitelných důvodů nadále bavili a právě očekávali odpovědi na nevyřčené otázky. Zhluboka jsem se nadechla. „Asi bych jako první věc měla ujasnit, že jsem s Leonardem nic neměla."

„Co se stalo mezi tebou a Erikem?" zeptal se rovnou Herold. Všichni s jeho otázkou souhlasili. Ani holky, přestože byly prakticky svědky, neslyšely naši konverzaci.

Uvažovala jsem nad výhodami a nevýhodami toho, že jim právě toto povím. Pokud mi zmizí i oni, k čemu by mi to bylo? Jejich podpora mi stejně nijak nepomůže, navíc žádnou nepotřebuju.

Tím pádem ale zároveň ani nevadilo, že jim to povím.

„S Erikem jsme se... rozešli," prohlásila jsem klidným hlasem, kterým jsem i sebe překvapila. „Narazily jsme na jeho komnaty a viděly ho, jak píchá s Elenou Werson. Pak jsme se pohádali a poslala jsem ho do prdele."

Chvíle ticha, která nastala, mi připadala jako věčnost.

Tu věčnost bych ocenila.

Jenže pak se Quertovi rudě rozzářily oči. Jeho barvou byla červená, bojovnost, ale nikdy jsem ho neviděla tu schopnost využít.

Přála bych si, aby to tak zůstalo.

Cort i trojčata ho bez váhání následovali ze sálu. Neohlíželi se, kráčeli rovně a hrdě a tahali na sebe veškerou pozornost. Studenti je následovali, jen já a holky jsme je ztuhle sledovaly z postele.

Herold se mi podíval do očí. Pochopila jsem, že jsem v něm něco změnilo. Asi viděl nefalšovanou pravdu v mých slovech, protože nyní na mě hleděl jen s důvěrou. „Znám ho odjakživa, Dark, a mám ho rád. Věřil jsem, že se díky tobě změnil, ale upřímně? Ani já ho už poslední dobou nepoznávám," pověděl mi. „Mrzí mě, co udělal, a omlouvám se ti za něj, i když vím, že to nic nespraví. Především ale lituju, že... jsem pochyboval o tvojí oddanosti. Teď už vím, že si tě nezasloužil."

Nedal mi čas mu odpovědět, i on se vydal za kluky.

Pohlédla jsem na holky, zmatená, co těmi slovy myslel. Vrátily mi ten samý pohled, takže jsem nebyla o nic moudřejší.