Prokletá démony

9. Rytíři kulatého stolu

Když jsem se se znepokojivou novinkou svěřila holkám, snažily se mě ukonejšit, ale ani trochu nepůsobily, že tušily, jak se cítím.

Jaké prázdno mě náhle pohltilo.

Nezáleželo na temnotě a zbytku ostatních barev. Připadala jsem si, jako by mě okradli – sebrali mi tu nejcennější věc mého života. Možná jsem to přeháněla, koneckonců mi zbývalo více moci než komukoli jinému, ale na jak dlouho?

Asi na tom ve výsledku nezáleželo.

Moje problémy byly nic v porovnání se strastmi světa a okolí.

Uprostřed uklidňujících keců holek, které mi ani trochu nepomohly, k nám přiskočil Quert s Cortem v patách. Ptali se, o co jde, a holky vypadaly, že se jim to chystají povědět, ale to jsem je rychle zarazila a shodila to, že o nic nejde. Nesežrali mi to, ale nevyptávali se.

Bylo to další mé tajemství.

A? Měla jsem jich několik – jedno hrůznější než druhé.

Až se všechna odhalí, konečně nebudu mít koho otravovat svou existencí.

Nakonec jsem všechny odehnala, že chci být chvíli sama – tak sama, jak to v sále plném puberťáků šlo. Ležela jsem na posteli, hleděla do zdi a přemýšlela.

Erik?

Napadlo mě, že bych mu napsala. Ráda bych ho znovu viděla, naposledy jsem ho zahlédla na párty. Poté se ozýval minimálně – ačkoli ty konverzace stály za to – a nyní už vůbec. Co asi dělal?

Ať jsem se na to snažila nemyslet jakkoli, společně se zoufalstvím mě zahltily obavy, jestli jsem něco nepokazila. Stál o mě pořád? Slíbil mi splacení dluhu – to se počítalo, ne? Přesto ta myšlenka nevyvolávala stejné horko jako dobu dozadu.

Temnota?

Sakra, tu jsem si musela vyhnat z hlavy. Nejenže mě dráždila její existence, ale vědomí, že je něco v mém těle, prostě nepůsobilo správně – byla parazitem, co se krmil na mém životě. Obzvlášť když jsem nemohla udělat nic, jak se jí zbavit, a pokaždé, když se ozvala, mi v podstatě vnucovala, že o to ani nestojím.

Bylo to k nevydržení.

A přísahala bych, že se tomu to vědomí ve mně smálo.

Minulost?

Ačkoli by mě chvíli dozadu ani nenapadlo, že na svůj minulý život pomyslím, i ten nyní mořil mou mysl. Nebyl ničím, o co by člověk stál, ale kdybych na Zemi zůstala, nepotýkala bych se s tímhle, ne? Byla bych normální – do jisté úrovně, samozřejmě.

Netušila jsem, jestli bych se chtěla vrátit – zvlášť když jsem viděla a prožila to, co se stalo.

A navíc, i kdybych chtěla, musela bych někoho přimět mě pustit portálem. Anebo sekat končetinu – Erikovu ne, ale Leova by ušla.

Nad Leem jsem původně nechtěla přemýšlet, ale představa jeho useknuté ruky a krvavé pily v mé dlani zněla lákavě. Za očima se mi promítal celý obraz: křičící Leo, stříkající krev, můj smích nad jeho agónií.

Musela jsem si přiznat, že ten výjev by mě neměl uspokojovat tak, jak se mu to dařilo.

Ale kurva, Leonard by si to za to, co mi způsobil, zasloužil – každou pitomou sekundu.

To nic neměnilo na tom, že se mnou něco bylo špatně.

Představovala jsem si předtím podobné věci často? A především, užívala jsem si to?