Prokletá démony

16. Schovka: Bolístka

Pokud existovalo něco jako bohové, mělo to krutý smysl pro humor.

Zalezla jsem zpět za područku a rukama si zajela do vlasů. Pouhá síla vůle mi bránila si je všechny vytrhat.

Nepostřehla jsem, co přesně Erik Eleně řekl, ale nezajímalo mě to, chtěla jsem je oba pobodat a následně ty rány posypat solí a zalít citronovou šťávou.

„Dark, uklidni se," zašeptala skoro neslyšně Esme.

Až nyní jsem si všimla rudé záře, která planula z mých očí jasněji než jindy. Ozařovala můj klín a podlahu přede mnou, dost výrazně na to, abych k nám upoutala pozornost.

Krátce jsem zavřela oči a zhluboka se nadechla. Stejně jako když mé oči zalila temnota, i teď se mi povedlo se nepřirozené barvy zbavit.

Opět jsem mírně vykoukla zpoza područky. Erik právě držel Elenu na zdi, líbal ji stejně jako předtím mě, uctíval ji jako svou bohyni.

Proklínala jsem ten naprosto iracionální osten žárlivosti - zejména proto, že jsem se s Gerekem líbala mnohem líp než kdykoli předtím s Erikem.

Jednoho by napadlo, že jsem se přes Erika tak snadno přenesla, protože jsem ho skutečně nikdy nemilovala. Asi na tom pravdy něco bylo. Ale bylo to tak, že jsem opravdu nic necítila, když jsem momentálně chtěla roztrhat svět na kusy?

Xen se naklonila přes Esme, abychom ji dobře slyšely obě. „Když je tady pohovka, nepůjdou náhodou sem?"

Esme k ní trhla hlavou, oči měla přimhouřené. „Kudy chceš jako zmizet?"

Xen pokrčila rameny a na vteřinu zvedla hlavu, aby zkontrolovala situaci. „Nemůžeme prostě vstát a poslat je do prdele?"

„Vážně ti to přijde jako dobrej nápad?" nadzvedla Esme obočí. „Teď? Když jsme viděly, jak ho ona dneska při hádce skoro -"

Esme nestihla doříct své pochyby o mé reakci na Xenin plán, protože jsem tiše vyhrkla: „Jakmile to půjde, zmizte," a poté se bez hlubokého přemýšlení proměnila na kicune. Vyskočila jsem na pohovku a schoulila se do klubíčka jako malé, nevinné zvířátko.

Mohla bych se hádat, zda mě více překvapilo, že jsem zvládla použít barvu, nebo že jsem byla ochotná čelit tomu parchantovi.

Díky zlepšenému sluchu jsem vše vnímala detailněji: to, jak se holky nervózně ošívaly z mého plánu; jak stráže pod námi někoho naháněly; jak Erik sundával Elenino tričko, zatímco ji nepřestával líbat. Obzvlášť zvuky, které vydávali oni - Elenino spokojené sténání, splašený dech Erika, nenechavé ruce pohlcené potřebou se toho druhého dotýkat - pro mě byly mučení jiného druhu.

Připadalo mi to jako věčnost, než se ozvaly hlasité kroky. Touha si po nich nežádala ticho, nenamáhali se neslyšným našlapováním. Elena mě skoro zalehla, když jí Erik vrhl na pohovku, a jako by to nestačilo, málem mi urvala uši, když poplašeně vyjekla.

Aspoň práci kazišuka jsem zvládala na jedničku.

„Co to kurva je?" zapištěla. Podle toho, jak se pohovka prohnula na druhém konci, jsem poznala, že ode mě utekla co nejdál.

Normální liška by v tuhle chvíli byla dávno vzhůru a vrčela na ně, případně utíkala se schovat, ale to mi za tu práci nestálo, zatím. Chystala jsem se využít jejich znepokojení, dokud jsem mohla.

Poznala jsem, že Erik ztuhl. Nevěděla jsem jak, asi jsem ho prostě znala do úrovně, kdy jsem tohle dokázala odhadnout. Pozoroval mě a zkoumal. „Tohle je liška, zlato."