Prokletá démony

19. Domov

Pohled Dark

Nikdy by mě nenapadlo, že se sem vrátím. Že ucítím takovou lehkost, když znovu ucítím vlhký noční vzduch tolik se lišící od toho v Mercosu. Když šlápnu do bahna, jakmile vylezu z jeskyňky za křovím, a při dalším kroku do prázdné plechovky předělané na popelník. Mercos byl čistý, Země ne, ale přesto měla jisté kouzlo.

Při třetím a čtvrtém kroku jsem si uvědomila, že daleko jsem ve svém plánu nezašla. Co jsem chtěla dělat teď? I když teď slabší, ovládala jsem skoro božskou moc ve světě nevědomých. Neměla jsem zábrany, lana se zpřetrhala a já byla volná.

Asi jsem začínala chápat, že svoboda nebyla pro každého.

Vyšla jsem směrem k hlavní silnici, kde auta už jezdila sem a tam, jak rodiče vozili své děti do školy a následně sebe do práce. Myslela jsem si, že si nevšímali okolí. Lidé vždy byli zahledění do sebe, starali se o své problémy a o strasti své, přestože nikoho okolo nezajímaly. A pokud ne a radši pečovali o druhé, nehledě na sebe, byli hloupí a naivní, že toho nikdo nevyužije.

Každopádně jsem se zřejmě stihla stát celebritou, protože během minuty začala auta zastavovat a překvapení řidiči vybíhat ven. Neřešili, že zablokovali provoz, hlavně že mohli za mnou.

Vlastně já byla přes tři roky nezvěstná.

Nedaleko se ozvaly sirény, někdo už stihl zavolat policii. Nejradši bych utekla, o tyhle věci jsem se nechtěla starat. Na druhou stranu, dohnalo by mě to, protože jakmile by mě chytili, když bych páchala zločin, už bychom si nemohli přátelsky popovídat. Teď jsem jim aspoň mohla předat historku, jak jsem traumatizovaná a jak má mysl radši na všechno zapomněla. Nebo jsem jim nemusela říct nic a své trauma akorát podtrhnout.

Jakmile mě nabrali do auta, byl to celkem rychlý proces. Dostali jsme se na stanici, zavolali mým rodičům. Vyptávali se mě na otázky, na které jsem neměla kloudnou odpověď, a nejen proto z mých úst nevyšla jediná hláska. Celou dobu jsem kladla důraz na to, abych prázdně sledovala podlahu a vše mlčky poslouchala.

Když mi zkusili doporučit psychologa, možná mě rovnou poslat do nějaké kliniky, zarazila jsem je stručným, ale dosti výstižným „Ne". Jelikož mě nemohli nutit, prošlo mi to.

Uplynulo pravděpodobně pár hodin, které byly věčnost i vteřina zároveň. Chtěli mě též ihned poslat na prohlídky k lékaři, ale to jsem se úmyslně začala ošívat při pouhém zmínění, protože jsem měla zbraně, takže na mě také nenaléhali - asi i proto, že jsem na pohled vypadala více než zdravě. Každopádně má reakce je zřejmě přiměla zvažovat, zda mě někdo neznásilnil, protože okolo toho se točily další otázky.

Asi jsem ve výsledku měla štěstí na policisty, neboť tihle se opravdu moc nestarali a nechali mě odejít kupodivu brzo.

Byla jsem za to vděčná.

Každopádně jsem rozhodně nebyla připravená hned v čekárně zahlédnout matku i otce a celou širokou rodinu.

No, to mě poserte.

„Dark..." vydechla matka, jako by nevěřila vlastním očím. Všichni se tvářili poněkud nevěřícně.

Podle toho taky probíhala celá naše interakce.

Oni mlčeli šokem, já předstíraným traumatem.

Upřímně mi to celkem vyhovovalo.

A navíc jsem se vyhnula objímání, protože jim policie očividně pověděla svá podezření.

Teď už jsem jela autem domů - nebo na to místo, které jsem domovem dříve nazývala. Poznávala jsem silnice a okolní domy, v mysli se mi obnovovala mapa tras. Matka na mě celou dobu mluvila, sestra tiše seděla vedle mě na zadní sedačce.