Dreams come true to those who truly want them| MINSUNG

21.

JISUNG'S P.O.V.

Byl čtvrtek. Obvykle v tento den máme sedm hodin v kuse. Minho už chodil do školy, protože se jeho škola otevřela a on byl nucen zvednout svůj líný zadek z mého gauče. Dneska měl o hodinu déle, takže jsem po příchodu domů cítil samotu. Rychle jsem si zvykl na Minhovu přítomnost v tomto obydlí.

Svlékl jsem si kabát, udělal si čaj a vydal se do pracovny. Domácí úkoly děláme s Minhem spolu, protože víc hlav víc ví že ano. Takže jsem se nimi nyní nemusel zaobírat.

Vešel jsem do prostorné místnosti a zavřel za sebou dveře. Položil jsem hrnek s šípkovým čajem na stůl, na kterém se nacházelo spoustu věcí, jako například tužky, štětce, tuby s akrylovými barvami, kupa papírů popsaných i nepopsaných. No prostě bych tomu říkal bordel.

Přešel jsem do rohu místnosti, kde stál starší klavír. Byl po mojí babičce, o které do teď nevím kde se nachází. Rodiče o ní nechtěli mluvit. Mimochodem. Když už umluvíme o těch rodičích. Moji rodiče jsou podnikatelé. Bydlí daleko a daleko odsud a nemají čas jezdit za svým jediným synem. Smutné že? Je to o zvyk, řekl bych. Ze začátku vás to mrzí, proto voláte domů každý den. Ale když vám pak rodiče pokaždé do mobilu říkají že teď nemají čas a že zavolají později a potom ani nezavolají, je podle mého ztráta času nad čekáním. Jediné co pro mě dělají je to, že mi posílají peníze na účet.

Posadil jsem se k již zmiňovanému hudebnímu nástroji a odklopil kryt. (omlouvám se všem kteří hrají na klavír, já fakt netuším jak se to nazývá🥲já na trubce žádný kryt nemám, tak to bude tím xd
OMLOUVÁM SE!🤍) Jen jsem zavřel oči a začal hrát. Po chvíli jsem si přinesl papíry, tužku a věnoval se své největší vášni. Skládání textů písní.

MINHO'S P.O.V.

Ze školy jsem šel rovnou za Sungiem. Brigádu mám až zítra, takže mám dneska volno.

Otevřel jsem dveře od Jisungova bytu.
,,Babe, jsem tady!" zavolal jsem do útrob bytu, avšak odezva žádná. Vydal jsem se tedy do jeho pokoje, kde se ta moje veverčička nevyskytovala. Nebyl ani v obýváku,kuchyni,koupelně, ale boty na botníku byli.
Když tu chvíli mi to došlo. Vždyť on má ještě pracovnu!
Pomalu jsem otevřel dveře do pracovny a nakoukl dovnitř. Konečně jsem ho našel. Seděl u klavíru a něco tam psal na papír. Proč nepíše u stolu?

,,Jisungie." oslovil jsem ho a on sebou trhl. Musel se leknout.
,,Minho! Víš jak jsem se tě lekl?" chytl se za hrudních a hluboce dýchal.
,,Promiň. Co to píšeš?" přešel jsem k němu a nahlédl mu přes rameno.
,,Píšu text k písničce." otočil se směrem ke mně a podíval se mi do očí.
,,Uu mám tak talentovaného přítele." zvedl jsem ho ze židle, sednul jsem si na ní a posadil si ho na klín.
,,Ale prosimtě." schoval si hlavu do dlaní. Byl roztomilý.
,,Chtěl by jsi v tom pokračovat i po škole?" zeptal jsem se a on zvedl hlavu.
,,No, jistě že bych chtěl. Ale nejsem si jistý, zda by někde vzali samotného 19ti letého člověka jako textaře nebo tak." pokrčil rameny.
,,Chtěl by jsi dělat jen textaře? Nechtěl by jsi i zpívat?" pozvedl jsem obočí a vyčkával na odpověď. Když tak nad tím přemýšlím, role idola by se k němu hodila.

,,Rád bych. Ale nevím, jestli na to mám." posmutněl.
,,Babe, ty na to máš! Slyšel jsem tě zpívat ve sprše a tvůj hlas je andělský. Umíš jak rappovat, tak zpívat. Kde kdo by ti mohl závidět!" usmál jsem se.

,,Ještě k tomu psaní, Chan a Changbin taky píšou texty, tak co kdyby jste se domluvili a něco složili společně co?" pokračoval jsem.
,,Um, to by šlo." podrbal se na zátylku.
,,Zlatíčko, co takhle jít udělat úkoly co?" pohladil jsem ho po vlasech a on přikývl.
Vydali jsme se tedy do jeho pokoje.

————————————[]——————————

JEONGIN'S P.O.V.

Po škole jsem vyzvedl Hyuna v kavárně a vydali se k němu domů. Včera večer mi napsal, ať ho vyzvednu v práci, že mi potřebuje něco říct. Samozřejmě, že jsem měl obavy. Když jsem přišel do kavárny, jen mě letmo pozdravil a šel si zabalit věci. Při cestě do jeho bytu taky moc slov nepromluvil.

,,Děje se něco?" zeptal jsem se opatrně, protože momentálně vypadal docela naštvaně.
,,Ne, nic." ani se na mě nepodíval a pokračoval v cestě.
Dorazili jsme až k bytu číslo 250 a on odemkl.
Nechal mě vejít a pak za námi zavřel vchodové dveře. Odložil jsem si kabát a podíval se na něj. On mi jen pokynul rukou, abych se vydal do kuchyně.
V kuchyni jsme se oba dva posadili u jídelního stolu.
,,Tak co jsi mi chtěli říct?" optal jsem se a jeho tvář se z naštvaného výrazu změnila na výraz, který jsem zcela nedokázal rozeznat.

,,Chci ukončit naše přátelství."

——————————-—————-—–––—–—-

안녕! 
Jsem tu s další kapitolou! Pod týdnu >:(
Já se omlouvám, že moc často nevydávám ale máme docela dost učení, takže se snažím se tomu co nejvíce věnovat. (;'༎ຶ~༎ຶ')
Ale nebojte, nezapomínám na vás!
Vždycky si říkám ,,Nesmíš zapomenout na své věrné čtenáře! Běž něco napsat!"
Napíšu, ale napíšu odstavec a už musím jít dělat něco jiného nebo mě nic nenapadá.
Prosím, že to takhle máte někdy stejně? Že nejsem jediná?

Mimochodem, Hyunjin chce ukončit přátelství s Inniem. Co myslíte že za tím stojí?

Slibuju že se budu snažit vydat další kapitolu co nejdřív, abych vás zbytečně nenapínala.

Doufám že se vám kapitola líbila a omlouvám se za chyby!🤍

MĚJTE SE MOC HEZKY!🤍

ILY ALL- your blacklxcie🖤