Já, Ty a New York (Nathan a Terry)✔️

6. kapitola

NATHAN:

Občas se probudím ještě před tím, než zazvoní budík, a to samé se mi stalo právě teď. Je pět minut před pátou ráno a já jsem už vzhůru. Odložím svůj mobil zpátky na noční stolek. Nejsem unavený a navíc, i kdybych byl tak bych dělal vše pro to, abych už neusnul. Není úplně ideální usnout a pak doslova po chvilce, aby vás probudil budík. Otočím se zpátky na bok k Terrymu, peřinu si přitáhnu zpátky po pas, protože mi sklouzla. Terry zamručí ze spaní a přisune se hlavou blíž ke mně. Jednu ruku má pořád položenou na polštáři vedle své hlavy. Trochu posunu svou levou ruku blíž k té jeho, tak blízko až se skoro dotýkáme malíčky a já tu malou vzdálenost mezi nimi přeruším, když zlehka pohladím malíčkem ten jeho. Jsem divný, když se mi to líbí? Líbí se mi, takhle šahat na kluka. Na svého nej kámoše. Jsem vážně divnej. Proč to vůbec dělám? Ale i přesto toho nenechám a dál hladím teď už celý jeho hřbet ruky i jeho prsty.

_______________________

„Terry? Nathane?" Vejde do dveří naší šatny trenér Collins.

Zvedneme hlavu oba naráz a otočíme se jeho směrem.

„Potřebuju s vámi mluvit. Až se převléknete, tak přijďte do mojí kanceláře." Poví nám s širokým úsměvem.

S Terrym si vyměníme pohledy a oba pokrčíme rameny.

„Já klepu, ty mluvíš." Použiju starou, oblíbenou hlášku na základce a zasměju se.

Terry protočí oči a usměje se.

Zaklepu na dveře trenérovy kanceláře, a jakmile se ozve, „Dále." vlezeme dovnitř.

Zase se na nás široce usmívá. Jen jednou jsem ho viděl se takhle usmívat a to bylo, když jsme vyhráli minulou sezónu.

„Sedněte si kluci." Pokyne nám rukou na dvě židle před svým velkým pracovním stolem. Na jeho stole leží nespočet papíru, lejster a složek s kdejakými dokumenty, dokonce tu leží i neopravené testy z historie, kterou učí na naší škole.

Poslechneme ho a oba si sedneme na jednu z židli naproti jemu, ještě jednou si s Terrym vyměním pohled a pak spočinu svým pohledem na trenérovi.

„Mám pro vás naprosto skvělou zprávu." Zase se mu o kousek zvedne koutek úst. Jestli se takhle bude pořád usmívat, tak ho slušně budou bolet všechny mimické svaly v obličeji. „Na příští zápas, který hrajeme příští čtvrtek, se na vás dva přijede podívat manažer a trenér New York Rangers. Asistent manažera se včera přijel podívat na zápas a zaujali jste ho, přišel za mnou, promluvil si se mnou a volal manažerovi, který se na vás chce taky přijet podívat." Vychrlí na nás.

Oba na něho vytřeštíme oči, pak se s Terrym koukneme na sebe a pak zase zpátky na Collinse. Včera se na nás díval asistent manažera Rangers?! Nebudu lhát, docela mě to rozhodilo. Ano jasně, že jsem rád. S Terrym se dostat do New York Rangers je náš sen asi už od čtrnácti. Jen jsem z toho nervózní. Vzpomenu si, jak mi děda pokaždé vyprávěl o svých zážitcích právě v New York Rangers, hrál za ně jako útočník. Od mala jsem s ním chodil na zimní stadion bruslit. Za všechno, co umím, vděčím jen a jen jemu.

Když mi bylo patnáct, daroval mi svůj dres z Rangers s číslem dvanáct. Číslo dvanáct je už hodně dlouho moje číslo, které mám na svém dresu. Ten jeho dres mám pořád. Mám ho ve skříni a před každým zápasem se na něho doma podívám, chvíli se na něho koukám a žmoulám jeho lem v rukou. Pokaždé se mi vybaví jedna z jeho historek buď hokejová, anebo ze života. Jednou mi řekl o svém gólu, který dál přesně čtyři vteřiny před koncem poslední třetiny a zachránil tak svůj tým před prohrou. Taky mě naučil jednu frázi, kterou používám doteď: Pohlédni nahoru. Vstaň. A nikdy se nevzdávej.