Já, Ty a New York (Nathan a Terry)✔️

11. kapitola

TERRY:

Jak takhle mohou ublížit jen pouhá slova? A navíc mě to zasáhlo mnohem víc, když ty homofobní slova řekla moje babička. Konečně dorazíme domů. Nemám na nic náladu, půjdu si už rovnou lehnout do postele.

„Mami, půjdu si už lehnout. Dobrou." Zašeptám ji do ucha.

„Dobře zlatíčko, dobrou noc." Pocuchá mi rukou vlasy a vtiskne mi polibek na čelo, musím se trochu ohnout, protože jsem asi tak o hlavu vyšší než ona.

Popřeju všem dobrou noc a vystoupám nahoru po schodech, vlezu do svého pokoje a zavřu za sebou. Prvně si svléknu džíny a pak Nathanovu mikinu, a to bych nebyl já, kdybych si ji nepřitiskl k obličeji. Mikina voní jako on. Ta mikina voní jako jeho parfém s vůni santalového dřeva a do toho tam i cítím vůni našeho pracího gelu. Trvá mi několik minut odtrhnout se od tak nádherné vůně, ale nakonec, i když nerad jeho mikinu položím na opěradlo židle u svého stolu a v triku a v boxerkách si lehnu do svojí postele.

Do pokoje mi zase a opět vtrhne Nathan. Samozřejmě bez zaklepání. Už se ani neobtěžuju mu něco říkat, jen si nahlas povzdechnu. Zavře za sebou dveře a začne si přes hlavu svlékat mikinu, přičemž se mu trochu vyhrne triko a naskytne se mi tak výhled přímo na jeho dokonale vypracované břicho. Polknu, zkousnu si spodní ret a rychle se s hlavou otočím na strop.

Matrace se prohne pod jeho váhou, když si lehne na druhou půlku postele. „Nathane, měli bychom si o tom včerejšku promluvit." Navrhnu tiše.

„Jo máš pravdu, to bychom asi měli." Odsouhlasí.

„Víš, přemýšlel jsem..." Začne. Svoje bijící srdce cítím až v krku. Bojím se, co bude následovat. Beztak to bude něco ve stylu, chci na to zapomenout a už tě nikdy nechci vidět.

„Celý den jsem se sám sebe ptal, jestli na to vážně chci zapomenout. Nevím proč, ale líbilo se mi to. A to hodně. Bylo to pro mě něco nového a upřímně to bylo i divné, ale svým způsobem i příjemné."

Proč mi právě teď přestalo fungovat myšlení?

„Jsme pořád kamarádi, že jo?" To je jediné ze sebe dokážu dostat.

„Jasně, že jsme pořád kamarádi." Věnuje mi upřímný úsměv.

Už potřetí mi za tento týden ze srdce spadl těžký balvan. Prvně to bylo po tom, jak mě Hulk strčil, ulevilo se mi, že nejsem nijak vážně zraněný, podruhé to bylo v autě s Nathanem a teď potřetí. I když vážně dokážu s ním fungovat jen jako kamarád? Když po něm vyloženě toužím? Když ho tak zatraceně moc chci?

„Terry, ví tvoje rodina, že jsi na kluky?" Zeptá se mě Nathan tiše.

„Jo, ví to všichni kromě babičky a dědy. Proč se mě na to ptáš?" Kouknu po něm s lehkým nepochopením.

„Jen mě to zajímalo, protože když řekla babka to, co řekla, tak se na tebe nikdo ani neohlédl, jestli tě to zasáhlo." Objasní mi.

„Asi by bylo divné, kdyby se na mě začal někdo dívat a objímat mě, nemyslíš?" Usměju se na něho.

„Jo asi máš pravdu." Přikývne. „Mohli bychom zítra napsat holkám a domluvit se s nimi na tom venku." Navrhne Nate.

„Klidně, mohlo by to být super." Zase mu věnuju úsměv. Usmívám se na něho poslední dobou až moc často.

„Můžu mít ještě pár otázek? Ale nemusíš mi na ně odpovídat, pokud nechceš."

Odvážím se mu to svolit. „Upřímně po těch tvých včerejších dotazech v autě se docela bojím, ale fajn ptej se, na co chceš."