Já, Ty a New York (Nathan a Terry)✔️

5. kapitola

TERRY:

Zase hrajeme proti univerzitě Maine. Tenhle tým mi přijde z těch všech tří, proti kterým hrajeme asi nejvíc zákeřný. Už něco přes deset minut hrajeme druhou třetinu a naši soupeři jsou vyloženě nasraní. Hlavně jeden z nich, který je neustále za mnou. Zabočím doprava on taky, zabočím doleva a on to po mě zopakuje. Nevím, o co se snaží, ale je to celkem nepříjemné, když se za vámi na bruslích doslova valí taková gorila, jako je on. Je o hodně vyšší než já, a přitom na bruslích mám něco přes sto osmdesát. Tím pádem on musí mít skoro metr devadesát a s bruslema skoro dva metry, a ještě ke všemu je mohutný. Nechci začít nějak zmatkovat, ale proč je pořád za mnou a doslova mi funí na krk, když ani nemám puk?

Z ničeho nic mi přihraje Ethan. Moje hokejka jenom slabě zavadí o puk, když mě ta gorila za mnou svojí hokejkou podkopne a já na krátký moment ztratím rovnováhu, než mě ten zmrd čapne za dres. Nepodaří se mi mu už vyvlíknout a mrští se mnou o mantinel. Bouchnu se hlavou o horní plastovou část mantinelu a bokem narazím do spodní části mantinelu. Musel mě i nějak chytnou za helmu, protože jak se bouchnu do mantinelu, tak mi helma spadne na led.

Z bolesti, která mi vystřelí do hlavy i do boku se mi zatmí před očima, na bruslích už se mi nepodaří udržet rovnováhu a já se složím na led. Cítím, jak mi po tváři teče krev a kapkami dopadá na led. V puse mám železnou pachuť krve, musel jsem si zkousnout ret, když jsem hlavou narazil do mantinelu. Nevnímám nic, jen tu příšernou pulzující bolest v hlavě i v boku. Někdo ke mně rychle přibruslí a zastaví se asi tak půl metrů od mojí hlavy. Nevím, kdo to je, jelikož přes slzy, které se mi hrnou do očí, vidím rozmazaně. „Terry...?" Zbytek věty už ale neslyším z toho, jak mi tepe v hlavě. Je to Nathan. Vážně je to on. Ten hlas bych poznal všude.

NATHAN:

Ethan přihraje Terrymu, za ním však je nějaký mohutný neřekl bych úplně kluk, protože vypadá jako yetti. Jen co se otočím, zaslechnu šíleně hlasitou ránu a řev fanoušků a spoluhráčů: Héééééj, co děláš?! Kreténe! Vypadni! Táhni!

Proto se otočím zase zpátky. Co spatřím, mě nasere, tak jako nikdy. Terry leží na boku na ledě a ani se nepohne. Celý stadion naráz ztichne. Na nic nečekám a rukama se odrazím od mantinelů, abych byl u Terryho, čím jak nejdřív.

Když jsem u něho, tak zabrzdím kousek od jeho hlavy a zeptám se ho. „Terry, jsi v pořádku?" Vím, že je to naprosto hloupý dotaz, ale nic jiného mě v tu chvíli nenapadne. Terry na to ale nijak nezareaguje. „Terry?" Ani teď se nedočkám jeho odpovědi. Kurva. 

Kurva. Řeknu si po druhé, když na ledě spatřím krev, které mu stéká po tváří z pravého obočí, které má natržené. Přísahám, že ho zabiju. Já toho obřího kreténa zabiju. „Terry? Slyšíš mě?" Neovládnu svůj hlas a zní to prosebně.

Slabě přikývne a hned na to se mu obličej zkřiví do bolestné grimasy. Ale aspoň, že je při smyslech. Přibruslí k nám i ostatní tři i náš brankář Marcus, kteří jsou s námi na ledě. James se ho zeptá. „Dokážeš se postavit?"

Terry mu zase odpoví, jen pouhým přikývnutím. Zdravotník se připravuje k tomu, aby došel sem, ale zavrtíme na něho hlavou, že sem nemusí chodit.

Pomůžu s Ethanem Terrymu na nohy, tím že ho podebereme pod pažemi a nadzvedneme ho.

„Nathane, zvládneš to s ním?" Zeptá se mě Ethan.

„Jo." Řeknu jen, s pohledem stále upřeným na Terrym, který těžko drží rovnováhu. Musí se na něho podívat zdravotník. „Zvládneš dobruslit na střídačku?" Zním ještě starostlivěji.