7 in the house

7. Část - Ella Saxton

10:20
Pan Harley mě usadil do pohodlného křesla a řekl mi, že ostatní v momentě příjdou.
Jako první přišli dva kluci s podobnou barvou vlasů a já se divila, že tohle místo není jen pro holky. Sedli si na pohovku kousek ode mně.
Vyšší kluk na mně promluvil: ,,Ahoj, já jsem Tony." Zvedl ruku na pozdrav a na oplátku jsem se mu taky představila. Čekala jsem, že teď promluví ten druhý kluk, ale jen zíral před sebe a stahoval si rukávy trička dolů.
,,Tohle je Ashton," řekl Tony a ukázal na něj prstem. ,,Znám ho jen necelou hodinu, ale řekl bych, že rád kouká do prázdna."
Kluk jménem Ashton zpozorněl a věnoval Tonymu nečitelný pohled.
,,Rád tě poznávám, Ello." Řekl mi, letmo se usmál a potom zaměřil svůj pohled na něco v dálce.
Další, kdo si přisedl na pohovku, byly dvě holky. Bylo mi řečeno, že s něma budu sdílet pokoj. Jedna z nich, hubená blondýna, byla tak hubená, že jsem to nechápala. No a ta druhá měla minisukni těsně pod zadek. Nevím k čemu jí to tady je. Teda oba ti kluci jsou docela hezcí, ale kdo ví proč tu jsou. Taky by ji mohli třeba chladnokrevně zabít.
Blondýna rozhodně vypadala naštvaná na celý svět a troufám si říct, že je to proto, že ji tady zavřeli proti její vůli. Ta druhá holka si prohlížela kluky a ani se nepokoušela skrývat ten hladový pohled.
Jako poslední přišli další dva kluci spolu s místním psychologem. Posadili se na dvě křesla naproti mně.
Všichni se sjížděli očima. Všechny jsem si podrobně prohlídla a přemýšlela nad tím s kým si budu blízká a nebo naopak, koho budu nesnášet. Zatím se mi nejvíc zamlouvá Ashton. Vypadá jako tichý člověk, ale určitě má hlasité myšlenky. Vnímá všechno kolem, i když působí, jakože nikoho neposlouchá.
,,Znovu vás všechny zdravím," spustil Harley. ,,Doufám, že tady spolu budete vycházet. Řeknu vám teď pár základních informací a potom vás tady provedu. Takže jako v každém podobném zařízení tady máme pár pravidel. Večerku zatím určenou nemáte, ta bude pozdeji odvozena podle vaší léčby. Ve svých pokojích však musíte byt v deset hodin. Budete mít hlavně spoustu volného času, který můžete trávit venku. Pokud tam ale budete chtít jít, musí s vámi být dozor. Dále elektronické vymoženosti, jako je mobil, vám bude zabaven," většina byla z téhle informace zděšena, ale bylo mi jasné, že nám je nenechají. ,,Máme tady dva počítače, na které vás pustíme maximálně na půl hodiny a to jen při dobrém chování a pokroku v léčbě. Tak to by bylo do začátku asi všechno. Teď mě prosím následujte."

Je to tu docela velké, jsem zvědavá na pokoj. Jen mi vadí, že sprchy jsou společné. Je tu sice daný nějaký řád, ale i tak to je nepříjemné. Myslím, že nejvíc času budu trávit v knihovně. Nejsem sice moc velká čtenářka, ale je to tam útulné. Navíc ani nevím jak jinak bych tu přežila tři měsíce.
Když nám ukázal celý pozemek, jako poslední místo kam jsme šli byla jídelna.
,,Tohle je konec naší prohlídky. Teď následuje oběd, musíte si pro něj dojít támhle do okýnka. Pokud budete něco potřebovat, už víte, kde mě najít."
Všichni jsme si sedli k jednomu velkému stolu. Sedla jsem si vedle blondýny, která toho na talíři měla míň než my. Vzala vidličku a já čekala jestli bude jíst. Začla se v těstovinovém salátu nimrat. Nevypadá to, že by se ho chystala sníst.
Chvíli nastalo trapné ticho, které prolomil Tony a trval na tom, že každý by měl říct své jméno. Poté si vzal znovu slovo a řekl: ,,Proč tady vlastně jsme? Nikdo tady nevypadá jako blázen."
,,Protože tady nemusí být jen blázni. Jsme v nápravném středisku, víš?" Odvětil James, který měl na čelisti modřinu.