1. 3. Pondělí 8:40
Otevřel nám nějaký chlap, který by si nutně potřeboval umýt vlasy. No, moc dobrý první dojem na mně neudělal. Podívala jsem se mu přes rameno, zatímco on mlel nějaké uvítací kecy. V chodbě naproti nás stáli dva kluci a dívali se na nás. Soudě podle jejich výrazů, tak se dívali a nejspíš na mně a né na mou máti. To snad ještě neviděli holku nebo co? Kdo ví, jak dlouho jsou tu zavření.
,,Pane Morrisne, budeme vám moc vděční, když naši dceru dostanete z té anorexie. My už jsme si s ní nevěděli rady. Vždyť ona nic nejí," řekla matka. Tohle jsem ji slyšela říkat snad už stokrát. Obrátila jsem oči v sloup a poslouchala chlapa s mastnými vlasy. ,,Coro, budeš sdílet pokoj ještě s dalšíma dvěma dívkami. Běž do té uličky jak vykukují ti dva mladíci a tam najdeš svůj pokoj."
Vzdychla jsem a šla najít ten pokoj. Táhla jsem za sebou kufr s věcma. Ti kluci tam pořád stáli a blbě čuměli.
,,Na co tak civíte?" zeptala jsem se a na odpověď jsem nečekala. Otevřela jsem dveře do mého pokoje utrpení. Aspoň, že je tady teplo. Jelikož jsem dorazila jako první holka, tak mám možnost výběru postele. Rozhodla jsem se pro tu u zdi a daleko od okna.
8:50
Nasadila jsem si sluchátka a zaposlouchala se do písniček z mého "Metal play-listu". Jelikož nejsem zvyklá fungovat už takhle brzo ráno, tak se mi klíží oči. A nakonec jsem usnula i v botech.
ČTEŠ
7 in the house
Genç KurguSedm teenagerů je zavřeno nápravném centru, které zároveň pomáhá léčit psychické problémy. Sejde se sedm teenagerů v jednom domě. Dokážou spolu vydržet po dobu třech měsíců? Začnou si lézt jeden druhému na nervy? Nebo si navzájem pomůžou dostat se z...
