7 in the house

16. část - Ashton Morgan

12. 1. 2:07

Nemůžu spát. Už zase. Špatně se mi dýchá. Je to jako bych byl pod vodou. Jako bych chtěl dýchat v místnosti bez kyslíku. Do toho mi tečou po tváři slzy. Sedím na posteli sbalený do klubíčka a prsty mám zajeté ve vlasech.

Mám toho všeho dost. Všichni na mně tlačí, řvou, doma je to peklo, nejsem dost dobrý. Nic neumím, jsem zbytečný.

Objímám si kolena a tlačím je k hrudi, představuju si, že je to někdo jiný. Někdo kdo mě bude objímat nazpět.

Kéž by to mohla být ona. Jenže ona je normální. Ona je v pořádku. Ona je dokonalá. Já nejsem normální. Já nejsem v pořádku. Já jsem nikdo. Troska. Lůzr. Psychopat. Beznadějný.

Vzal jsem žiletku, kterou jsem si před spaním nachystal pod polštář. Věděl jsem, že to dneska zase příjde. Všechno tomu nasvědčovalo... Otec mi řekl, že jestli budu nosit horší známky než dvojky, tak ze mně bude odpad a nebudu mít v životě šanci. Šel jsem do domova důchodců, kam chodím dvakrát týdně vypomáhat a jedna stará paní, kterou jsem měl rád dostala infarkt. A další důvod je zase ONA. Známe se od mala a ona se teď na mně ani nepodívá. Když ji chci pozdravit, ignoruje mě. Ve škole se nemám s kým bavit, je to peklo.

Našel jsem volné místo na levém zápěstí a zajel ostřím pod kůži.

Trochu se mi podařilo vytěsnit psychickou bolest fyzickou.

Během půl hodiny jsem zkoušel usnout znova. Už to šlo.

7:00

Jako by to bylo jen pár minut..zazvonil mi budík.

Cítím se hrozně, ale do školy musím.

Vypravil jsem se a sedl si k jídelnímu stolu. Táta pil jeho obvyklé ranní kafé, ale máma už byla v práci. Barry jako vždy zaspal, a tak mě táta poslal ho vzbudit. Barry je můj starší bratr. Jsme si docela podobní, ale jen vzhledově. Jinak jsme každý úplně odlišní.

Naštěstí chodí na jinou školu než já, tak alespoň nevidí jak se chovám ve škole.

Ještě jsem se do pokoje vrátil pro svůj deník, kde si píšu momentální stavy a myšlenky, nosím ho snad všude.

,,Ashtone, maminka říkala, že máš říct Chloe, ať se dneska všichni staví na večeři. Rozumíš?" Když řekl její jméno tak jsem se skoro otřásl.

,,Jo, jasně. Vyřídím," řekl jsem, ale nedovedu si představit, že bych k ní prohodil víc než pár slov.

7:58

Mám dvě minuty na to, abych už seděl ve třídě. Právě dělám, že se přehrabuju ve skříňce, ale ve skutečnosti čekám, až od Chloe odejdou její kamarádky. Alespoň se tak vyhnu veřejnému ponížení.

Konečně už se loučila s poslední kámoškou a tak přišla moje šance.

,,Hej, Chloe, počkej!" zavolal jsem na ni, protože šla opačným směrem.

Otočila se, ale ze tváře jí nešlo poznat znechucení nebo překvapení, že s ní mluvím. Jen čekala, než k ní dojdu.

,,Moje máma chce, abyste se dneska stavili na večeři. Můžeš to, prosím, vyřídit tvojí mámě?" zeptal jsem se a snažil se to mít rychle za sebou, i když jsem byl na druhou stranu rád, že s ní po tak dlouhé době mluvím.

,,Jo, vyřídím. Tak zatím," řekla a zamířila do nedaleké třídy.

Znamenalo to její "zatím" jako, že příjde taky nebo to bylo prostě jenom normální "zatím"?

Rád bych s ní byl mimo školu v domácím prostředí.

18:16

Školu jsem přežil jakž takž. Pořád jsem musel přemýšlet nad tím rozhovorem mezi mnou a Chloe. Dá se tomu vůbec říkat rozhovor? Na tom teď nezáleželo. Záleželo na tom, že na těch pár sekund mě viděla, dívala se přímo na mně a poslouchala. Myslím, že mi to trochu vylepšilo den.

18:50

Otevřel jsem dveře a uviděl Chloeinu mámu, tátu a mladšího bratra. Asi o dvě sekundy později jsem zaregistroval i Chloe, která stála za jejím vysokým tátou. Znervózněl jsem. Pustil jsem je dovnitř a Chloe se na mně lehce usmála. Myslel jsem, že se mi z toho zastaví srdce.

Po večeři jsme byli donuceni jít s Chloe do mého pokoje, protože si prý chtěli dospělí povídat sami.

Docela mi to vadilo, ale nechtěl jsem dělat zbytečné scény a říct, že do mého pokoje nepůjdeme za žádnou cenu.

Sedla si na postel a rozhlížela se kolem.

,,Vypadá to tu jinak, než jak si pamatuju," řekla.

,,Taky, že si tu nebyla několik let," to samozřejmě ona ví, jenže jsem nevěděl co říct. Milionkrát jsem s ní mluvil v mé hlavě, ale to je přece jen něco jiného než realita.

,,Jak se ti daří ve škole?" zeptala se prsty si pročísla své blonďaté vlasy.

,,Jde to a co ty?"

,,Zvládám to, teda až na matiku. Tu snad nikdy nepochopím," oznámila a protočila oči.

,,Možná bych tě to mohl zkusit naučit, teda kdybys chtěla," ani nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha se na to zeptat. Jenže jsem toho litoval hned jak jsem to dořekl, proč by proboha měla chtít? Radši jsem neměl nic říkat a vyhnout se tak odmítnutí.

,,Jo, klidně. Tak se můžeme pak někdy domluvit. Až se vrátíš," řekla a já se na ni tázavě podíval.

,,Vrátit se z kama?" zeptal jsem se.

,,No přeci z toho nápravného centra. Máma říkala..," nestihla to doříct. Vyskočil jsem ze židle a ona si taky stoupla.

,,Cože? Já o ničem nevím," řekl jsem zmateně.

,,Aha. Sakra promiň. Já myslela, že ti to už řekli, když to vím dokonce i já."

,,Už to chápu. Takže ty si se došla podívat z blízka na psychopata nebo co? No jasně, že jo. Proč bys jinak taky chodila. Bylo ti mě líto nebo co?" Tolik slov by ze mně normálně nevypadlo, ale byl jsem v šoku.

,,Hele, klídek," chytla mě za zápěstí, tam kde jsou mé nové rány.

Cukl jsem s sebou bolestí a ona mohla na moment vidět i moje starší jizvy.

,,Promiň, to jsem nechtěla. Netušila jsem, že.." Přerušil jsem ji: ,,Bež pryč, prosím."

A ona šla.