7 in the house

17. část - Ella Saxton

13. 2. 18:20

Už zbývá jen deset minut a Max vyjde z techto dveří. Čekám na něj za keřem, jako obvykle. Je mi tu docela chladno, ale co bych pro mého miláčka neudělala.

Deset minut bylo ten tam a konečně se rozrazily dveře od městské tělocvičny. Je ode mně právě jen tak dvacet metrů, ale nevšiml si mě. Už se setmělo a já jsem celá v černém, takže ani není divu, že mě nezahlídl.

Sportovní taška s jeho oblečením se mu houpala na rameni. Dokonce znám obsah té jeho tašky. Většinou v ní má bílé tílko, tmavě modré kraťase a jeho značkové boxovací rukavice. Dále pití, pije jen obyčejnou vodu, ale po tréninku mívá vždy protejnové koktejly.

Zabočil za roh a já mu byla v patách. Jsem tichá, když se jedná o takové věci. Už v tom hold umím chodit.

Škoda jen, že bydlí takový kousek od tělocvičny, mohla bych s ním chodit i delší tratě.

Otevřel si klíčem hlavní dveře a já pošeptala: ,,Tak zase zítra, lásko."

Počkala jsem až se rozsvítí světlo v jeho obýváku. Za pět, čtyři, tři, dva, jedna. Blik, a je to. Teď už vím, že je doma v bezpečí a můžu jít domů.

19:20

Vytáhla jsem si svůj deníček, který mám schovaný za topením, kde jsem ho nalepila, aby ho nikdo nenašel. Otevřela jsem ho a usmál se na mně Maxův obličej. Čichla jsem k němu. Voňavka, kterou jsem jej navoněla už skoro nešla cítit. Zašla jsem do koupelny a vzala si voňavku od táty, je to stejná jako ta Maxova, koupila jsem ji tátovi nedávno k narozeninám.

Když se s ní táta nafíka, mám pocit, že je tu se mnou Max. Ale není to tak, že bych se kvůli voňavce lísala k tátovi myslela při tom na Maxe. Nejsem přece blázen proboha!

14. 2. 6:30

,,Proč vstáváš tak brzo?" zeptal se táta u snídaně. ,,Dneska máš přece školu až na devět?"

,,Musím ještě dodělat pár věcí," zalhala jsem tátovi.

,,Ello? Kdo je Max?" zeptal se.

,,Cože? Proč?"

,,V noci jsem se na tebe šel podívat a ze spaní si říkala jeho jméno. A potom, když jsem odcházel, jesm narazil na nějaký deník. Zvedl jsem ho a chtěl ho dát na stůl. Nechtěl jsem se dívat dovnitř, ale ucítil jsem z něho moji voňavku a tak jsem se podíval jen na první stránku. Promiň, nechtěl jsem narušit tvoje soukromí," řekl táta. ,,Ale bylo to docela znepokojivé."

Chtěla jsem po něm začitít křičet, že nemá právo na to, aby se mi hrabal ve věcech. Ale to by si pak myslel, že je to kdo ví jak důležité.
,,Max je jeden boxer ze školy, jsem jen fanynka. Nic víc, neboj," ujistila jsem ho. Nebyla ta tak úplně lež. Jen prostě nejsem fanynka, ale jeho životní láska.