Tanec v dešti (Izumi & Itachi)✅

1. kapitola

________________________________________________________________

www.TimeForCoffee.jp
...ke kávě jen to nejlepší!

_________________________________________________________________

Jak zaujmout muže svých snů? I maličkosti dokážou zázraky!

Napsala: Izumi Uchiha

Dámy, už několik týdnů sníte o svém sexy kolegovi nebo novém sousedovi, ale máte pocit, že si vás nevšímá a jste pro něj jen vzduch? Přemýšlíte, jak ho zaujmout a nebýt přitom trapná a podbízivá? Náš osvědčený návod vám poradí - s ním vedle určitě nešlápnete!

1) Neřešte jeho, zaměřte se na sebe

Úplně jednoduché a nejzákladnější pravidlo: neřešte, co by se mohlo líbit jemu, ale přemýšlejte, v čem se cítíte nejlépe vy samy a co vám (podle vašeho názoru) nejvíce sluší. Pokud například víte, že v podpatcích prostě chodit neumíte a navíc se v nich cítíte špatně, jednoduše si je neberte; bylo by to jen zbytečné trápení. Myslete na to, že když se budete cítit dobře uvnitř, rozzáří se i váš zevnějšek. 

2) Smějte se
Upřímný a milý úsměv dokáže vykouzlit divy. Pustil vás ve frontě před sebe či vám podal knížku, která „omylem" spadla na zem? Poděkujte mu i úsměvem.

3) Nevnucujte se
Pokud se rozhodnete každé ráno stepovat před jeho domem, jakože jdete „náhodou" okolo, budete mu akorát k smíchu nebo ho svou přílišnou horlivostí vystrašíte. I tady platí ono známé a okřídlené „všeho s mírou". Nedolézejte a neupozorňujte na sebe lacinými způsoby.

4) Dotyky
Tady se zamyslete, o koho se vlastně jedná. Pokud jde o vašeho dlouholetého kamaráda z dětství, vaše objetí ani poplácání po rameni ho nikterak nevyvede z míry. V tomto případě je lepší vyložit všechny karty na stůl a narovinu mu říct, co cítíte. Pokud se ale stal objektem vaší touhy nový kolega, se kterým jste dosud ztratila jen pár zdvořilostních frází na chodbě, je samozřejmě nesmysl se po něm ihned roztouženě sápat. Pozvěte ho na skleničku a sledujte, jak se chová - stydí se, nebo mu pusa jede na plné obrátky? Vylekal se, když jste se „náhodou" svými prsty dotkla jeho ruky, nebo přistoupil na vaši hru?_______________________________________________________________________

Článek je to věru pěkný. Takových jsem napsala snad už stovky.
Jen je škoda, že se jimi vůbec neřídím.
No jo, kovářova kobyla... Radím ostatním ženám ve vztazích a sama jsem přitom naprosto neschopný blbeček.
Ach jo.

„Izumi, nechceš se jít taky protáhnout ven?" volá na mě kolegyně a kamarádka Naomi. „Potřebuju si dát cigárko. Od rána jsem si nezakouřila!"
„Dobře, jen to dopíšu, dej mi minutku."
Je fakt, že od oběda už uplynulo několik hodin, a za celou tu dobu jsem se od svého počítače ani nehnula. Naše šéfová je v tomhle ohledu poměrně tolerantní - když neběháme na „pauzičku" moc často, zbytečně nás nepéruje. Nikdo z nás ovšem této skutečnosti nevyužívá, nikdo nemá důvod se zašívat třeba na záchodě. Hlavní je, abychom odvedli svoji práci.
Když vyjdeme ven na terasu, Naomi si okamžitě zapálí. Stojí ode mě vždy kousek dál (prý aby mě „nezasmradila") a navíc kouř vyfukuje opačným směrem a nahoru.
„Týjo, to je úleva," zašeptá a slastně potáhne. Já se zatím začnu protahovat a zhluboka nasávat svěží letní vzduch. Je mi příjemně.
„Máš na dnešní večer něco v plánu?" zeptá se Naomi po chvíli. Cigaretu už má skoro vykouřenou.
„Ještě jsem o tom nepřemýšlela," odpovím po pravdě, „nevím. Ty snad něco chystáš?"
„No, říkala jsem si, že by bylo zajímavé se po dlouhé době podívat do klubu Sora. Ale samotné se mi tam nechce... Šla bys se mnou? Už jsi taky strašně dlouho nikde nebyla."
To je moc informací najednou. Přemýšlím a neodpovím hned.
Sora je nejlepší klub v Konoze a svou výbornou pověst si drží už léta. Prostředí, obsluha, nabídka - všechno na skvělé úrovni. Chodila jsem tam, už když jsem byla na střední škole.
„Izumi, úplně na tobě vidím, jak jsi nadšená," pronese Naomi mírně ironickým tónem.
„Já jen..." bráním se, ale moje výmluvy jsou chabé. Naomi do mě hučí tak dlouho, až povolím. Nakonec musím uznat, že má pravdu - je načase odreagovat se i jinak než u televize. Nebudu nic řešit, na nic myslet, jen se pobavím. Navíc ani jedna z nás není noční sova, takže nehrozí, že bychom v klubu ztvrdly až do ranních hodin.
A třeba se tam ukáže i Itachi...
Ale ne, ne, nesmím na něj tak myslet. Musím si to zakázat! Vždyť je přece zadaný.
Kruci, celé je to tak složité!

Itachi Uchiha je můj dobrý kamarád už od dětství. A jak napovídá jeho příjmení, je to také můj příbuzný. Sice velice vzdálený, ale to nikdy nehrálo roli. Nikdy jsme to neřešili. Hráli jsme si spolu každý den, smáli se a toulali po celém městě a jeho okolí. Jako jeden z nejpopulárnějších žáků na základní škole Itachi jen s nechápavým úsměvem sledoval, jak se napříč všemi třídami tvoří zástupy jeho obdivovatelek. Nikdy však situace nezneužíval, popularita mu ani trochu nezamotala hlavu. Stále to byl ten stejný Itachi, kterého jsem měla ráda a mohla mu cokoliv říct.
I poté, co jsme nastoupili na střední školu, jsme spolu trávili hodně času. Spolužáci i učitelé nás brali jako sourozence. Zpočátku mi to vůbec nevadilo, i já jsem Itachiho měla ráda jako svého bráchu, ale pak už jsem veselý, optimistický úsměv musela předstírat. Kamarádky ze třídy se mi svěřovaly s tím, jak se jim Itachi líbí a jestli bych mu nemohla něco naznačit, a mě to rvalo srdce. Stalo se totiž něco, co jsem neměla v plánu - do svého „skorobratra" jsem se bezhlavě zamilovala. Můj vztah k němu byl ale jiný, než jaký popisovaly spolužačky: zatímco jim imponoval jeho vzhled, jeho tmavé oči i vlasy, já jsem obdivovala jeho milou povahu, laskavý hlas, ochotu a skromnost.
Nepřicházelo však v úvahu, abych mu řekla o svých pocitech. Zničilo by to naše skvělé přátelství. Jak by asi reagoval? No jasně že by odmítl, vždyť mě celý život bral jako svoji sestru. Dokonce i jeho rodiče a jeho mladší bráška Sasuke se ke mně chovali, jako kdybych do jejich rodiny patřila už odjakživa. Co by na to řekli?
Ne, ne, ne. Udělala jsem to jediné, co jsem udělat mohla - mlčela jsem a svoje city zadupala do země. Trvalo to léta a v podstatě to trvá až dodnes. Jako kolovrátek: vždycky se mi povede na něj na chvíli zapomenout, ale když ho uvidím, všechno se to zase vrátí. Nedokážu s tím nic dělat, budu se asi trápit až do konce života, protože se ještě neobjevil žádný jiný muž, který by mě toho trápení zbavil.
Zatím jsem měla jen jeden opravdu vážný vztah. Chodila jsem s jedním spolužákem ze střední a láska nám vydržela i po maturitě. Jenže pak jsme se postupem času odcizili a neměli si už ani pořádně co říct. Rozchod přišel poté, co se mi přiznal k nevěře. Dotklo se mě to, ale vlastně jsem cítila i úlevu. Předtím jsem se zmiňovala o lásce... Já jsem ho opravdu měla ráda, opravdu. Dokázal mě rozesmát, byl milý, bylo mi s ním dobře. Jenže to prostě nebylo ono. Itachimu se nevyrovnal. A teď jsem skoro dva roky sama. Není to tak tragické. Většinou mě záchvaty lítosti přepadávají večer, když se v televizi dívám na nějaký romantický film. To si jdu lehnout a ráno už jsem zase s pozitivní náladou nachystaná do práce. Psát pro jeden z nejlepších internetových magazínů pro ženy mě neskutečně baví a naplňuje. Alespoň v tomhle se mi daří, když už nejsem schopná si najít chlapa.
Ach jo.