Tanec v dešti (Izumi & Itachi)✅

10. kapitola

„To snad ne, to není možný!"
Zběsile jsem se přehrabovala v kabelce, ale klíče od domu i od bytu jsem prostě najít nemohla. Krucinál, co budu dělat? A navíc to vypadá, že každou chvíli začne pršet; jindy jasná obloha se zatáhla těžkými šedými mraky a nebylo vidět ani jedinou hvězdičku.
Zašla jsem dokonce tak daleko, že jsem celý obsah kabelky vysypala na zem, aby mi opravdu neuniklo ani jediné smítko, ale po klíčích ani památky. Musela jsem je někde nechat, ale kde?! Jasně si vzpomínám, že jsem pečlivě zamkla svůj byt a pak je hodila do kabelky. U Uchihových jsem je pak určitě nehledala a ani nikde jinde. Až teď, po několika hodinách, jsem zjistila, že je postrádám.
Měla jsem na sebe strašný vztek. Představa, že budu muset správci našeho domu hlásit ztracené klíče, absolvovat výměnu zámků a přetrpět všechno to papírování s tím spojené - včetně nemalých poplatků - mě absolutně děsila.
Jenže co mi zbývalo? V kabelce nejsou. V kapsách od kabátu je nemám. Nikde prostě nejsou.
Dopr....!!!
Do tváře se mi nahrnula horkost a v očích jsem ucítila tlak, jako kdyby na mě přicházela horečka. Pohlcovala mě absolutní panika a já tomu nedokázala nijak zabránit. V krku mi dočista vyschlo. Posadila jsem se na vysoký schod u vchodových dveří do domu, složila hlavu do dlaní a přemýšlela, co u všech svatých budu dělat.
Začalo pršet. Okolní vzduch se trochu ochladil a já se zachumlala do svého kabátu. Bylo mi opravdu nanic. Navíc to vypadalo, že tenhle letní deštík nějakou chvíli potrvá, a já se před ním neměla kam schovat. Kapky mi stékaly po tvářích a mísily se se slzami zoufalství, které mi občas unikly.
Trvalo to několik dlouhých minut a já jsem stále seděla přede dveřmi a nechala na sebe pršet. Normální člověk by se samozřejmě zvedl a utíkal by se skrýt třeba na nedalekou autobusovou zastávku nebo by podnikl jiné kroky ke své záchraně před vytrvalým deštěm, ale já jsem se nacházela v tak příšerné beznaději, že jsem déšť už ani nevnímala. Kdyby mě takhle někdo uviděl, možná by se nade mnou slitoval a hodil mi pár jenů na přilepšenou.
Co si takhle zatančit v dešti? Šílený nápad, já vím. Ale stejně už jsem promočená skrznaskrz, tak je to vlastně jedno. Aspoň tomu všemu nasadím pořádnou korunu.
Kabelku jsem přimáčkla ke dveřím, aby nebyla mokrá ještě víc, a zvedla se. Taky jsem si sundala svůj letní kabátek - když už tak už. Zvedla jsem ruce, jako bych se chystala dirigovat orchestr, a zavřela oči. Nohy už samy věděly, jak začít. Při troše dobré vůle předváděly něco, co se vzdáleně podobalo jakémusi valčíku.
Bylo mi fuk, jestli mě někdo uvidí. Jsem prostě blázen. A blázni dělají bláznivé věci.
Déšť hladí každou část mého těla a je příjemně teplý. Už ho nevnímám jako něco cizího, ale jako součást mě samotné. Šaty se mi lepí na kůži. Z konečků vlasů odlétávají drobné kapičky. To šumění kolem mě uklidňuje, je to balzám na uši. Netrápí mě nic, nemyslím na nic. Vnímám jen déšť.
Ah, kruci, vyzula se mi bota. Není divu, úplně mokré chodidlo v ní klouže sem tam. Otevřu oči a předkloním se, abych si botu pevněji upravila, když vtom před sebou spatřím někoho, koho bych v tuhle chvíli absolutně nečekala. Krve by se ve mně nedořezal. Ztuhnu v předklonu a zírám na něj.
Itachi.
Prkenně stojí asi deset metrů ode mě, schovaný pod deštníkem, a ve tváři se mu zračí čirý úžas. Povšimnu si jeho nedaleko zaparkovaného auta.
„Co tady prosím tě děláš?" ozve se po několika okamžicích, když se z toho šoku vzpamatuje.
Napřímím se. Moment, vždyť já jsem na něj vlastně naštvaná. Co je mu po tom, co tady dělám?
„Napadá mě stejná otázka," odpovím mu úsečně.
„Vždyť jsi úplně durch."
„Měla jsem chuť si zatančit."
„To jsem viděl."
Na chvíli zavládne ticho. Ani jeden z nás neví, jak pokračovat. Mě navíc zlost pomalu, ale jistě opouští. Shisui měl pravdu - vztekem nic nevyřeším. Měla bych se přestat chovat jako malé dítě.
„Pojď se schovat," řekne Itachi a přizvedne svůj deštník, jako by naznačoval, že je pod ním ještě dost místa.
„Teď už je to stejně jedno," mávnu rukou, ale můj tón zní o dost mileji než předtím. „Pročpak jsi vlastně přišel? Viděli jsme se skoro před chvílí."
Itachi zamíří ke mně. Zůstanu na místě a nechám ho dojít co nejblíž, abychom se oba dva schovali pod jeho deštníkem.
„Našel jsem tvoje klíče," odpoví mi konečně Itachi a volnou rukou zašátrá v kapse svojí bundy. „Hádám, že kdybys je neztratila, určitě bys tady takhle netancovala jako nějaká vodní nymfa."
Jeho vtípek mi rozzáří obličej. „Tys je našel?" zaraduju se upřímně. „Kde?"
„Před naším domem," vysvětluje mi s potutelným úsměvem na tváři. „Asi ti vypadly, když jste se loučili se Shisuiem. Nechtěl jsem ho už takhle večer otravovat a tys mi nezvedala telefon, tak jsem ti je přišel vrátit sám."
„Tys mi volal?" To je divné, žádné zvonění jsem neslyšela. Je ale pravda, že jsem se od své kabelky dost vzdálila, takže přeslechnout telefon se dalo snadno.
„Asi třikrát. A když jsi to nebrala, řekl jsem si, že to zkusím a zajedu sem rovnou, třeba tě tu ještě najdu. A měl jsem štěstí."
A s těmi slovy mi podával můj ztracený svazeček klíčů. S radostí je stisknu v dlani.
„Děkuju," usměju se na Itachiho. Můj vztek na něj je tentam, vždyť mi strašně moc pomohl. Nebýt jeho, tak tady tancuju možná celou noc...
Jen jedna otázka mi vrtá hlavou...
„A jak jsi vlastně poznal, že to jsou zrovna moje klíče?"
„Přece podle té cedulky," odpoví mi Itachi udiveným tónem, jako bych se ptala na nehoráznou blbost. Cedulky?! Podívám se pozorněji na své klíče.
Aha. Tak už je mi to úplně jasný.
Mezi klíči se schovává nemalá bílá cedulka. Stálo na ní: V případě nálezu prosím volejte: Uchiha Izumi a moje telefonní číslo. Jenže já jsem nic takového na svých klíčím nikdy neměla.
Ovšem, Shisuiova práce. Blbec jeden. Takže klíče mi nenápadně sebral on a pohodil je před Itachiho domem. Asi ho zabiju. Ale vymyšlené to měl dobře.
Ale co kdyby je nikdo nenašel a déšť je odnesl třeba do kanálu nebo by někam zapadly?!! Na to radši ani nemyslet.
Pohlédnu znovu na Itachiho. Dívá se na mě trochu zvláštním pohledem, který u něj neznám.
„Musím vypadat krásně," pokouším se o vtip.
„Vypadáš... jinak."
Nevím sice, jak to myslel, ale nemám čas o tom přemýšlet. Je mi zima a ráda bych se už konečně ohřála. Zvednu kabelku z podlahy a odemknu vchodové dveře.
„Můj zachránce si zaslouží odměnu, jen račte," ukloním se a gestem Itachiho pozvu do domu.
„Ó, velice rád!" Poklonu mi oplatí a vejde dovnitř.