Tanec v dešti (Izumi & Itachi)✅

18. kapitola

„Za prvé - děkujeme, že jste přišli. Opravdu nás moc těší, že se vás tady sešlo tolik," usmívala se Mikoto. Všichni přítomní Uchihové ji a Fugaka obklopili tak těsně, že oba manželé připomínali králíky lapené v pasti. Povšimla jsem si, že jediný Obito se zdržoval dál od zástupu, přesto byl pořád tak blízko, aby dostatečně dobře slyšel a viděl, co se bude dít.
„A za druhé..." Podívala se na svého muže, ten jí souhlasně pokynul. Fugaku si nikdy nepotrpěl na nějaké velké proslovy, takže tohle s radostí přenechal Mikoto. Ta chvilku váhala, ale pak se nadechla a odhodlaně spustila.
„Nebyli jsme si jistí, jestli vám to vůbec můžeme takhle veřejně oznámit, když tady Itachi s námi není-"
Při vyslovení Itachiho jména jsem zpozorněla a napnula uši, aby mi neuniklo jediné slůvko. Přiznávám, že jsem přímo hořela nedočkavostí.
„-ale my jsme na něj tak strašně pyšní, že se vám prostě pochlubit musíme!"
Z davu se ozval pobavený smích. To Mikoto povzbudilo, takže pokračovala ve svém řečnění dál. Laskavě se usmála na všechny hosty, kteří hltali každé její slovo, a konečně jim sdělila důvod, proč se všichni vlastně shromáždili u terasy:
„Náš starší syn dostal pracovní nabídku z hlavního města a přijal ji. Zanedlouho se bude stěhovat."
V tu ránu se celý můj svět rozsypal na tisíce drobných kousíčků. Jako kdybyste vzali kladivo, pořádně se rozmáchli a roztříštili ho. Možná jsem taky zapomněla dýchat, nevzpomínám si. Shisui se na mě nevěřícně podíval, ale já to nevnímala. Zatímco zbytek příbuzenstva začal tleskat, my jsme jen stáli jako dva pitomci a nezmohli se na jedinou smysluplnou reakci. Byl to však nakonec Shisui, kdo se vzpamatoval jako první.
„Pojďme pryč," slyšela jsem jeho šepot.
Mlčky jsem přikývla, aniž bych se na něj podívala. Stále jsem si připadala jako v tranzu. Shisui mě jemně, ale důrazně chytil za ruku, abych se mu v záplavě Uchihů neztratila, a vedl mě směrem do zahrady, dál od terasy. Jako jediní jsme mířili opačným směrem, ostatní se naopak tlačili k Mikoto, aby z ní vymámili další informace, zejména Aiko vypadala jako u vytržení; byla to pro ni šokující a zároveň vzrušující novinka.
Osaměli jsme u plotu, který odděloval Fugakův pozemek od zahrady Shisuiových rodičů. Chvíli jsme mlčeli, ani jeden z nás totiž nevěděl, jak začít.
„Co budeš dělat?" zeptal se nakonec Shisui tichým hlasem. Neurčitě jsem pokrčila rameny. „Nevím."
„Chceš mu to všechno říct?" vyptával se dál. „Jestli doopravdy odjede, už ho možná nikdy neuvidíš. Najde si nějakou jinou-"
„Nevím, já opravdu nevím. Nevím!"
Zase jsem zněla trochu víc hystericky, za což jsem se styděla, ale vylétlo to ze mě samo. Dívala jsem se do země, jako by tam na mě čekaly odpovědi, které tak nutně potřebuju znát. Shisui mě přestal bombardovat svými katastrofickými scénáři, mrzutě se na mě díval a přitom si mnul dlaní bradu. To dělal vždycky, když přemýšlel.
„Zato já vím."
Za našimi zády se ozval studený hlas. Bleskově jsme se otočili a k našemu obrovskému překvapení naše pohledy spočinuly na Sasukem. Mračil se a z očí mu čišel chlad. Skoro jsem se ho lekla.
„Potřebuješ něco?" zeptal se Shisui normálním, společenským tónem. Doufala jsem, že Sasuke z našeho rozhovoru nezaslechl nic, co by si mohl špatně vyložit.
„Hele, nemusíte ze mě dělat debila, já vím, že jste si všechno vymysleli," odpověděl nejmladší Uchiha tónem, jenž prozrazoval, že tady přestává veškerá legrace. „Vím, že spolu nechodíte, a taky vím, že jseš teplej-"
„Mlč!" Shisui varovně vykročil ke svému bratranci, snad aby ho zastrašil. „Už ani slovo!"
„Nebo co?" zasyčel Sasuke a ani o krok neustoupil. „Já se tě nebojím, ty nechutnej buzerante!"
„Sasuke," okřikla jsem ho mírně.
„Ty radši drž hubu, Izumi!" štěkl po mně Sasuke. Zůstala jsem na něj civět s pusou dokořán. Slyšela jsem vůbec dobře?!
„Co si to dovoluješ?" rozvzteklil se Shisui, připravený mě bránit.
„Vypadněte!"
Sasuke si nás měřil vzteklým pohledem a jeho slova zněla úplně jasně. „Ze všech jste udělali blbečky a nejvíc z mýho bráchy. Vypadněte a už se nevracejte."
„Beze všeho!" vyštěkl Shisui. Popadl mě hrubě za zápěstí a táhl pryč. Měl opravdu sílu. Nezmohla jsem se na žádný odpor, vlekl mě za sebou jako bezvládnou panenku. Nikdo si našeho odchodu nevšiml, protože všichni byli natlačení vpředu u Mikoto a Fugaka a vyzvídali. Jediný, kdo nás zaregistroval, byl Obito. Jeho povýšený výraz zmizel; teď už se tvářil jenom smutně. Jestli někdo slyšel nastartovat Shisuiovo auto, opravdu netuším - nikdo se po nás nesháněl, nikoho jsem neviděla.

Celou cestu jsme mlčeli. Ze Shisuie přímo sálala zlost, cítila jsem ji; byla doslova hmatatelná. Když jsme konečně dorazili do cíle a našli volné místo k parkování (opět jsem Shisuiovi nabídla, aby přespal u mě a pak druhý den rovnou vyrazil do svého bytu), Shisui ještě nějakou chvíli nechal běžet motor. Stále nic neříkal a já se neodvažovala se na cokoliv vyptávat.  Pak pomalým gestem otočil klíčem, vypnul motor a vytáhl klíč ze zapalování. Vyhlédla jsem z okna ven. Připadalo mi to všechno jako nějaký zlý sen. Sasuke nás právě vyhnal... Opravdu se mi to jen nezdálo? Byla jsem stále v šoku a nechápala tu vlnu zlosti, která se v něm vzedmula. Proč nám nadával?
A další věc... Jak se ksakru dozvěděl o našem tajemství?!
„Doprdele," ozval se Shisui. „No doprdele." Prsty nervózně bubnoval do volantu. Podíval se na mě. Zoufalý pohled jsem mu oplatila.
„Líp bych to nevyjádřila."
„No, asi půjdeme nahoru, co myslíš?"
„Jo."

Ten večer jsme se příšerně opili. Shisui trval na tom, že ta zásoba vína, kterou jsme nedávno i přes moje protesty koupili, se jednou vyplatí. No, měl nakonec pravdu.
Uff, mně bylo blbě! Naštěstí Shisui se ukázal jako opravdový kámoš - když jsem zvracela, přidržoval mi moje dlouhé vlasy, aby se neušpinily a zůstaly suché.