Tanec v dešti (Izumi & Itachi)✅

19. kapitola

Probudila jsem se se šílenou bolestí hlavy. Připadalo mi, jako by se na mém čele zabydlel nějaký datel a svým ostrým zobákem mi nonstop bubnoval do spánků.
Ani se žaludkem to nebyla žádná sláva, ale aspoň už mi nebylo na zvracení; toho jsem si užila v noci ažaž.
Vstala jsem a pomalým, téměř vrávoravým krokem zamířila do kuchyně. U stolu už seděl Shisui a zahříval si své dlaně o velký hrnek s kávou. Vypadal přešle, ale pořád na tom byl lépe než já.
„Ah, dobré ráno," pozdravila jsem a ihned se lekla svého hlasu - zněl strašně vychlastaně. Jako bych se živila zpěvem po zakouřených barech a hospodách.
„Ahoj," věnoval mi unavený pohled, „dáš si taky kafe?" Můj strašidelný hlas ho nijak z míry nevyvedl.
„Jo, moc ráda, jen se v koupelně dám trochu do kupy."
Studená voda mě naštěstí aspoň trochu probrala. Upravila jsem si vlasy, vyčistila zuby a pleť namazala krémem. No, takhle už můžu jít ke stolu. Posadila jsem se a netrvalo to ani chvilku a už přede mnou stál hrneček s horkou kávou. Spokojeně jsem nasála sladkou vůni.
„Díky."
Posadil se naproti mě. Dívali jsme se na sebe jako dva trestanci za mřížemi.
„Nevím, jestli jsem v noci vyváděl," ozval se po chvíli Shisui. „Promiň, jestli jo."
„S tím si nelámej hlavu," mávla jsem rukou, „já se asi taky zrovna nepředvedla v tom nejlepším světle. Ani si nepamatuju, kdy naposled mi bylo takhle blbě. Už zkrátka neumím pít."
Chvilka provinilého mlčení.
„My jsme fakt tragédi," povzdechl si Shisui. Úplně mi mluvil z duše.
„Už jsi vymyslel, co budeme dělat?"
„Ne."
„Takže je to v hajzlu."
„Jo."
„Hm."
Naše životy záležely jen a pouze na Sasukem. Ale vzhledem k tomu, v jaké náladě byl, když jsme ho naposled viděli, jsme nevěřili, že by si tohle velké tajemství nechal pro sebe. Takže jsme se připravovali na nejhorší.

Shisui odjel, ale za čtrnáct dní, na víkend, se opět vrátí. Do té doby to tady musím nějak vydržet. Zatím sice nic nenasvědčovalo tomu, že by se schylovalo k nějaké katastrofě, ale to ještě nic neznamenalo - Sasuke možná ještě přemýšlí, kdo z Uchihů bude mít tu čest a dozví se to jako první. Z celého širokého příbuzenstva mi ale zatím volala jen mamka a ptala se, kam jsme včera tak náhle zmizeli. Vymyslela jsem si, že mě strašně rozbolela hlava a Shisui mě odvezl domů a pak už se mnou zůstal. Moje lži mámu uspokojily.

Pracovní týden se vlekl jako zpomalený hlemýžď, ale mně to snad poprvé v životě bylo úplně jedno. Trpělivě jsem snášela Naominy navztekané komentáře adresované jejímu bývalému milenci, s nímž se rozešla, a snažila se vypotit na svém počítači článek, který by byl alespoň trochu originální. Nějak mi došla inspirace, měla jsem pocit, že každičké slovo, které se objevilo na monitoru, je okopírované z nějakého předchozího textu. Zkrátka mi to vůbec nemyslelo. Dokonce i šéfová si všimla mojí nulové aktivity.
„Izumi, je ti dobře?" zeptala se mě při obědové pauze. „Vypadáš hrozně unaveně."
„Vlastně... Už včera jsem měla pocit, že na mě něco leze..." Ach jo, to musím lhát i jí?!
Šéfová chápavě přikyvuje. „Kdyby ti bylo hůř, jeď domů."
„To snad nebude třeba, nadopovala jsem se vitamíny. Ale i tak děkuju."
Usměje se na mě a odejde zpátky do své kanceláře. Dívám se za ní, dokud nezmizí za rohem chodby, a je mi čím dál hůř - žádná nemoc za to ale nemůže.
Vrátím se ke svému stolu, kecnu do svého křesla a unaveně složím hlavu do dlaní. Ach jo, je mi opravdu nanic a tupá bolest, co mi pulzuje ve spáncích, nechce ustoupit. Mám chuť si lehnout do postele, zavrtat se do peřin a už nikdy nevylézt.
„Není ti nic?"
Zvednu oči a pohlédnu na Naomi. „No, už mi bylo líp."
Kamarádka mě sleduje s obavami. „Nechceš prášek na bolest? Nebo ti můžu zajít do lékárny pro něco jiného."
„Ne, děkuju, já něco v kabelce ještě mám. To nic vážného nebude. Asi jsem v sobotu na té oslavě ofoukla."
Naomi, stejně jako šéfová před chvílí, mlčky chápavě přikývne a užuž se otáčí ke svému stolu, aby se opět vrátila ke své práci, když vtom ji něco zaujme.
Do naší redakce vchází kurýr a v obou rukou nese obrovský pugét rudých růží. Naomi zamrzne na místě a s otevřenou pusou toho mladého chlapíka sleduje. Mně jen rozbolí hlava ještě víc.
„Slečna Izumi Uchiha?" zeptá se kurýr, když k nám přijde blíž.
„To jsem já," ozvu se překvapeně.
„Tady se prosím podepište..." Zatímco škrábu na papír své jméno a příjmení, Naomi je stále v šoku a drží si ruku před pusou jako malá školačka, která provedla nějakou neplechu. Kurýr mi předá pugét, vezme si zpátky dokument, s úklonou se s námi rozloučí a odejde. Celá kancelář mě sleduje a nikdo ani nedutá.
„No nekecej!" vydechne Naomi. „Kdo ti to poslal?!"