Tanec v dešti (Izumi & Itachi)✅

8. kapitola

Večer mi volala mamka. Uchihovské tamtamy pracují rychlostí blesku.
„Izumi, slyšela jsem, že teď chodíš se Shisuiem. Mohla ses nám taky zmínit, abychom byli s tátou v obraze."
„Víš, mami, ono je to docela čerstvé. Teprve dneska jsme byli na rande."
„Aha, to jsem netušila. Aiko mi to všechno vylíčila tak, jako byste spolu byli už celou věčnost!"
Uf, Shisuiova matka bude ještě pěkně tvrdý oříšek! Jestli je celá natěšená z toho, že si její syn konečně přivedl novou holku, jak by se asi s manželem tvářili na to, kdyby jim ukázal svého přítele?! Ne, opravdu to ten chudák nemá lehké. Musím svoji roli sehrát co možná nejlépe.

V neděli jsme se probudila poměrně brzy, budík ukazoval něco málo po sedmé, ačkoliv jsem se do postele dostala až kolem půlnoci. Nic důležitého v plánu nebylo. V klidu jsem se nasnídala, mrkla na internet, co je doma i ve světě nového, dala si zelený čaj. Rozhodla jsem se, že nebudu nic podnikat, zůstanu doma a budu odpočívat. Teď se stalo najednou tolik věcí, které mi vzaly dech, že si snad zasloužím alespoň den klidu.
Ten mi sice byl dopřán, ale večer to opět začalo nanovo.
„Izumi?" ozval se z telefonu Shisuiův nejistý hlas.
„Ano, jsem tady, co se děje?"
„Já se moc omlouvám, že tě otravuju takhle večer, ale potřeboval bych s tebou nutně mluvit."
„Povídej."
Unaveně si povzdechl. „Máma samozřejmě ihned začala šílet a o našem rande musela vyprávět celému příbuzenstvu."
„Já vím," zasmála jsem se, „volala i mojí mamce."
Shisui nespokojeně zamručel, patrně se snažil nevypustit z úst nějaké dost sprosté slovo. „Promiň," vyšlo z něj nakonec.
„Ale já se vůbec nezlobím," přesvědčovala jsem ho, „vždyť jde všechno podle našeho plánu, ne? A navíc je to podle mě milé, že se vlastně mnou takhle chlubí."
Shisui byl upřímně zmatený. „Tebe to neštve? Máma bude rozebírat každý tvůj krok! Tohle ještě nic není, počkej, až tě pozve na večeři - úplně tě psychicky rozloží. Bude se tě vyptávat na práci, na děti, na svatbu... Až utečeš od stolu, tak mi dáš za pravdu."
„Ale já neuteču. Když se mě bude vyptávat, prostě jí odpovím. Já se ničeho nebojím."
„To si říkáš teď..."
„Neboj se, prosím tě. Slíbila jsem ti přece, že tě ve štychu nenechám, a hodlám svoje slovo dodržet."
„Hmmm." Jen zamručel, bylo znát, že je naštvaný a nálada mu kolísá u bodu mrazu. Chtěla jsem ho nějak rozptýlit, potěšit ho a něco mě napadlo.
„Co kdybychom se šli projít? Třeba do parku? Vyčistíš si hlavu." Shisui teď totiž zůstane asi týden ve městě a bude vytvářet nějaké podklady pro místní pobočku firmy, u níž je zaměstnán.
„Teď?"
„Není zase tak pozdě, bude teprve sedm. Stejně jenom sedíš u počítače, alespoň se trošku protáhneš."
„To bych mohl, třeba mi ten tlak v hlavě trošku povolí. A taky by mě mohli pomluvit, že se ti nevěnuju! Když teď spolu chodíme, musím si tě hýčkat!"

Je krásně. Do zad se nám opírá příjemný letní vánek a sluníčko už nepraží jako šílené, i když má ještě pořád sílu. Jdeme vedle sebe a povídáme si. Shisui už má mnohem lepší náladu, vtipkuje a dělá si ze mě legraci. Už teď úplně chápu, proč se od své rodiny odstěhoval co nejdál; já bych s jeho matkou nevydržela. Ona není zlá, „všechno myslí dobře", ale její počínání má zcela opačný účinek a každého jenom rozčiluje.
„Shisuii, můžu se tě na něco zeptat?" V hlavě mi totiž stále rezonuje jedna palčivá otázka. Mnozí by ji považovali za hloupou a marnivou, ale já na ni prostě potřebuju znát odpověď.
„Ptej se, na cokoliv chceš."
„Je to asi pitomost, ale... Jde mi o to..."
„Tak ven s tím, nestyď se."
„Jak jsi tenkrát říkal Itachimu, na oslavě tetičky Kumiko, že se ti líbím a že ti přijdu hezká... To sis tedy vymyslel, že jo?"
Shisui se chvilku tvářil zaraženě, jako by nemohl věřit svým uším, ale pak se hlasitě a pobaveně rozesmál. „Tak tohle tě trápí!" zahlaholil zvesela a zastavil se; tím donutil i mě, abych ustala v chůzi.
„Možná tě to překvapí, Izumi, ale to jsem si tak úplně nevymýšlel," řekl a tentokrát zněl jeho hlas vážněji než předtím. „Jak už jsem ti řekl včera - nechápu Itachiho. Nechápu, proč s tebou dávno není. Vždyť jste byli jako dvojčata, pořád jsem vás viděl spolu. Myslel jsem, že si spolu skvěle rozumíte, že se dokonale znáte. Že jste, jak se říká, spřízněné duše."
Co na to říct? Spřízněné duše, hmm. To jsem si myslela kdysi taky. Ale to už je dávno.
„Všichni očekávali, že se dáte dohromady. A pak se najednou objevila Mako. Vůbec jsem tomu nerozuměl, nedávalo mi to smysl. Tak nějak jsem si v nějakém romantickém opojení myslel, že vaše přátelství přeroste v něco víc. Jsi krásná a chytrá, vždycky jsi byla. A navíc máš skvělý módní vkus."
Smutně jsem se pousmála. Sice velice chabá útěcha, ale člověk by si měl vážit každé maličkosti, zvlášť když je upřímná.
„Můžu ti říct, že kdybych nebyl gay, už bych se s tebou dávno oženil. Měl bych tu nejbáječnější a nejúžasnější Uchihu ze všech."
A jéje, cítím v očích mírný tlak, to nedopadne dobře. Jestli rychle tuhle nepříjemnost nějak nezamaskuju, spustí se slzavé údolí.
„Tak za tohle si zasloužíš obejmout, můj milý," řeknu až přehnaně veselým tónem a vrhnu se do Shisuiovy náruče. Takhle nemá šanci si mých lesklých očí všimnout.
„Co blázníš," směje se, ale objetí mi opětuje a svými pažemi mě pevně sevře. Zavřu oči a nechám svou mysl odplouvat někam hodně daleko, do míst, odkud se jen tak zpátky nevrátí. Cítím příjemné vzrušení, jako bych měla rozbalit vánoční dárek.
Ani nevím, jak dlouho jsme takhle v konožském parku stáli, zapletení jeden do druhého, ale nechtěla jsem, aby to skončilo. Bylo to celé takové zvláštní. Snad za to mohla naše vzájemně svěřená tajemství, která nikdo jiný neznal, opravdu nevím. Navíc nejvtipnější na tom celém je fakt, že ještě před pouhým dnem jsme o sobě vlastně vůbec nic nevěděli. O to víc mi přijde zvláštní, že mám pocit, jako bych Shisuie znala odmalička; je milý a na nic si přede mnou nehraje.
Ale v jedné věci si jistá jsem - právě jsem získala dobrého přítele a to je určitě víc, než kdyby to byl „pouhý" milenec.