Tanec v dešti (Izumi & Itachi)✅

6. kapitola

Jako ve snách procházím širokými uličkami plnými zboží a snažím se donutit mozek, aby se konečně vzpamatoval a začal normálně pracovat. Jsem totiž pořád na vážkách; sotva se rozhodnu pro jedno řešení, vzápětí se dostaví pochyby. Udělala jsem vůbec dobře, že jsem přijala Shisuiovo pozvání?

Kdepak tady mají rýži?
Představila jsem si před sebou Naominin obličej. Asi tuším, co by mi na to všechno řekla, kdyby znala pravdu: „Honíš se za přeludem, Izumi. Chceš až do smrti zůstat starou pannou, nebo co? Itachi tě má rád jen jako sestru, tak už to konečně pochop a začni normálně žít."
Naomi má na takové věci čich. Sama už prošla několika neúspěšnými vztahy, takže ví, o čem mluví. Teď si jen tak užívá a nezávazně randí.
Nechci zůstat starou pannou, nechci zůstat na ocet, už ne! Nehodlám už být všem pro smích. Itachiho přiznání o plánovaných zásnubách představovalo onu pověstnou poslední kapku.
Tohle byl jeden z argumentů, které nakonec rozhodly v Shisuiův prospěch.
Chudák, je mi hrozná hanba ho takhle zneužívat. Kdyby jen tušil, že se vlastně ocitl v pozici pouhého náhradníka! Jasně, je milý, hezký, schopný a tak dále, ale...
Konečně, tady je! Popadnu dvoje balení a rychle zamířím k samoobslužné pokladně. Po zaplacení vyjdu ze supermarketu ven a nasednu do Shisuiova auta.
Jsem prostě svině.

„Izumi, ráda jsem tě viděla," usmála se na mě při loučení paní Uchiha. „Pozdravuj rodiče. A zastav se u nás někdy!"
„Vyřídím," opětovala jsem milý úsměv. Hehe, možná se uvidíme dřív, než se nadějete...
Rozloučily jsme se a paní Uchiha vystoupila z auta. Když za sebou zavřela dveře, Shisui se na mě otočil.
„Nechceš ještě někam hodit?" zeptal se.
„Ne, už nic nepotřebuju," zavrtím hlavou.
„Takže domů?"
„Přesně tak."
Zařadí rychlost a chystá se vjet zpátky na silnici, ale najednou si to rozmyslí a vrátí řadicí páku zpátky na neutrál. Pak se na mě znovu otočí. Trochu nechápavě čekám, co bude dál.
„Pospícháš?" zní klíčová otázka.
„Vlastně... Ani ne," zní klíčová odpověď. A ani si nemusím nic složitého vymýšlet, opravdu nemám doma co na práci.
„Tak co bys řekla tomu, kdybychom si to rande odbyli už teď?"

V restauraci je příjemný klid, obsluha se věnuje pouze několika málo hostům. Společně zamíříme úplně dozadu, k velkému akváriu, v němž se třpytí spoustu barevných rybek, kde nás nikdo nebude rušit. Sotva se posadíme, už je u našeho stolu usměvavá servírka, ani jsme ji nemuseli volat. Prozatím si objednáme něco k pití, ale výběr jídla nám ještě bude chvíli trvat.
Zatímco Shisui vypadá uvolněně a se zájmem si prohlíží jídelní lístek, mně není vůbec do řeči; během cesty jsem totiž zase přemýšlela (poslední dobou přemýšlím nějak moc...) a dospěla k názoru, že Shisuie nemůžu takhle vodit za nos. Proč jsem to já kráva nechala zajít takhle daleko?!
„Už víš, co si dáš?" zeptá se mě, aniž by odtrhnul oči od menu. Cítím, jak se mi do obličeje valí horkost. Musím mu to říct, takhle to dál nejde...
„Shisuii," řeknu vážným tónem, „já-já ti musím něco říct-"
Než však stačím doříct větu, Shisui mě zarazí. Odloží jídelní lístek na stůl a podívá se na mě.
„Taky ti musím něco říct, Izumi."
Úplně mi vezme vítr z plachet. Jen zavřu pusu a na víc se nezmůžu. Shisui se zhluboka nadechne, patrně se mi chystá sdělit něco hodně důležitého, ale i hodně nepříjemného.
„Nebyl jsem k tobě upřímný, za to se ti omlouvám. Ale chtěl jsem si s tebou promluvit v klidu a o samotě. A taky jsem potřeboval, aby si ostatní mysleli, že spolu chodíme."
Vůbec jsem tomu nerozuměla. Asi na mě mluvil svahilsky, či co...?
„Cože?" vykoktám ze sebe. „Jak-jak to myslíš?"
Shisui se ke mně důvěrně naklonil. „Já vím, že máš ráda Itachiho," řekl tiše.