Tanec v dešti (Izumi & Itachi)✅

2. kapitola

„Je tu docela plno, co?" téměř mi zařve do ucha Naomi. Jen přikývnu. Přes ten rachot, co se line z repráků, by mě stejně neslyšela. Musíme se přesunout i se svými drinky trochu stranou, dál od toho hrozného hluku. Začíná mě bolet hlava, už jsem dávno odvykla poslouchat takový rámus.
Naomi mi jednoduchým gestem dá najevo, že si půjde ven zapálit, a já se rozhodnu jít na čerstvý vzduch s ní. Stojí to tu za pendrek, fakt!
Může mi někdo vysvětlit, proč jsme sem vůbec lezly?! Vypadáme skoro jako matky ostatních návštěvníků. Tak moc se to tu změnilo... Dokonce jsem mezi tanečníky na parketu zahlédla Sasukeho. Opravdový donchuán, celou dobu byl v obležení několika pohledných dívek a oblizoval je jako na běžícím pásu. Myslela jsem, že je zadaný, naposledy jsem ho viděla s takovou pěknou růžovovlasou spolužačkou... Ten kluk má snad každý měsíc novou přítelkyni.
Ale co mi je vlastně do něj, ať si dělá, co chce, mně to může být jedno. Já s ním vycházím dobře.
„Blbej nápad, promiň," ozve se najednou Naomi, skoro jako kdyby mi četla myšlenky. I ona si zřejmě všimla téměř propastného věkového rozdílu mezi námi a zbytku klubu.
„To nic," odpovím a usrknu ze svého drinku. Alespoň že ten je pořád dobrý jako kdysi.
„Kam se všichni poděli?" mudrovala Naomi dál. „Když jsme tady byly naposled, děti sem ani nepáchly!"
„Jó, časy se mění," uchechtnu se, „holt už jsme starý vykopávky, co se hodí akorát ke krmení holubů a kachen v parku."
Naomi si jen povzdychne a zhluboka potáhne ze své cigarety. Já už taky nic neříkám, jen přemýšlím, co s načatým večerem - domů se mi ještě nechce, ale absolutně netuším, kam jinam bychom zamířily. Bowling? To chce rezervaci předem, jinak si člověk ani jednou nehodí. Kino? Teď zrovna nenabízí žádný zajímavý film. No, asi nám opravdu zbývá jen to krmení v parku.
Z mého rozjímání mě vytrhne auto, které zastavilo u chodníku ihned naproti klubu. Na tom by ještě nebylo nic tak zajímavého, jenže já to auto okamžitě poznala.
Žaludek se mi samým vzrušením zhoupl.
„Ahoj," zavolá na nás Itachi, sotva vystoupí a zavře za sebou dveře. Zamáváme mu a počkáme, až k nám přijde blíž.
„Ahoj, co ty tady?" zeptám se ho veselým konverzačním tónem. Hlavně nesmí zjistit, že jsem z něj úplně naměkko!
„Jdu vyzvednout Sasukeho," vysvětlí. „Byli jsme domluvení, že se vrátí dneska včas, ale samozřejmě to zase nedodržel, a navíc nebere telefon."
„Tak to ti přeju hodně štěstí při odchytu," ozve se Naomi pobaveně, „vůbec nevypadal na to, že by se chystal domů."
Itachi si povzdechl. Měla jsem sto chutí ho obejmout, byl tak roztomilý, když se mračil!
„No, tak já pro něj dojdu," řekl po chvíli a zamířil do klubu. Sledovala jsem ho s něžným výrazem ve tváři, zatímco Naomi si z krabičky vytahovala další cigaretu. Byly jsme obě nesmírně zvědavé, jak Itachiho lov na bratříčka dopadne. A neuběhlo ani pár minut a zaslechly jsme hlasy, které nezněly ani trochu příjemně. Sasuke lamentoval jako špaček.
„Nemusel jsi pro mě jezdit, přišel bych sám," prskal vztekle.
„Ne, nepřišel," oponoval Itachi, „zalez do auta a zmlkni!" Pevně držel bratra za bundu jako nějakého sígra, který byl přistižen při krádeži v obchodě.
„Pusť mě, ty blbečku!"
„Sklapni už!"
Pozorovaly jsme je a nezmohly se samým překvapením na jediné slovo. Itachi dovlekl Sasukeho k autu, hodil ho na sedadlo spolujezdce a sám si potom sedl za volant. Ještě předtím nám stihl zamávat, zatímco Sasuke nám po celou tu dobu nevěnoval jediný pohled a jen naštvaně zíral před sebe, i když nás stoprocentně musel vidět. Takový roztomilý klučina to býval...
Když odjeli, Naomi se na mě tázavě podívala. „To se ten Sasuke vždycky chová takhle? Jako děsný spratek?"
„Dřív takový nebyl," odpověděla jsem jí. „Ani nevím, jak se to stalo."
„Hmm."

Ještě jsme si daly kafe v jedné restauraci, ale pak jsme se rozhodly, že na to kašleme - nejvyšší čas jít domů. Ručičky mých hodinek ukazovaly něco málo po půlnoci a já už pociťovala mírnou únavu. Naomi na tom byla podobně. Než jsme se rozloučily, ještě se mi asi desetkrát omluvila za to, že mě do Sory vlastně donutila jít. Já jí to ale neměla za zlé; kdybychom tam nešly dneska, šly bychom tam jindy. To už není podstatné.
Po příchodu do mého malého bytečku jsem se ihned zavřela v koupelně a odlíčila se. Protože se ale moc nemaluju, postačí mi v podstatě jen řasenka a rtěnka, případně lesk na rty, netrvalo to dlouho. Pak jsem vlezla do sprchy. Jak ta teplá voda byla příjemná! Poté jsem si vyčistila zuby a micelární vodou očistila obličej. Hotovo! Pečlivě jsem se prohlédla v zrcadle nad umyvadlem a mohla spokojeně konstatovat, že to není zase tak zlé. Sice se nepovažuju za nějakou prvotřídní krásku, ale ani si nemyslím, že bych byla ošklivá. Zkrátka takový příjemný, mírný nadprůměr. Umyté vlasy jsem zabalila do ručníku a vyšla z koupelny. A právě včas, protože mi zvonil telefon. Někdo mi volal. V tuhle dobu? Vždyť už je půl jedné... Že by mi Naomi něco zapomněla sdělit?
Pohlédnu na displej a málem mi zaskočí.
ITACHI!!!
Mám to vzít, nebo ne? Mám to vzít, nebo ne? Co mám dělat?!
„Ahoj, děje se něco?"
„Ahoj, co by se mělo dít? Nemůžu ti ani zavolat?"
„Ale to samozřejmě můžeš, já jen, že už je tak pozdě..."
„Já vím, omlouvám se, ale napadlo mě, jestli bys se mnou ještě nechtěla jít do víru velkoměsta."
„To myslíš jako Konohu, jo?"
„Jasně! Tak co?"
Ajajaj. Mám říct ano? Mám říct ne?
„Ah, Itachi... já bych ráda, ale zrovna jsem vylezla ze sprchy a mám mokré vlasy... Než bych je vyfénovala úplně dosucha, bylo by už ráno."
„To je škoda... No, moje chyba, měl jsem ti zavolat dřív."
Sakra, holka, máš možnost být s Itachim SAMA! Co blbneš?! Okamžitě něco vymysli, rychle, než zavěsí!
„Tak se nezlob, že jsem-"
„Počkej, a co... Ehm, nechtěl bys přijít ke mně? Na skleničku? Už jsme se dlouho neviděli... Řekneš mi, co je nového..."
Blekotám jako blbec, vymýšlím další důvody, proč by měl přijít do mého bytu, a modlím se, aby 1) opravdu přišel a 2) nemyslel si o mně, že jsem naprostý idiot. To čekání na jeho odpověď trvá snad celou věčnost!
„Tak dobře," usměje se nakonec Itachi, „jestli ti to nebude vadit, přijdu rád."
„Jinak bych ti to přece nenabízela. Budu se těšit."
„Já taky. Dej mi tak deset patnáct minut."
„Dobře. Zatím ahoj."
„Ahoj."

Ááááá, mám tady nehorázný bordel! A musím si sundat ten turban z hlavy! A taky musím.....