Tanec v dešti (Izumi & Itachi)✅

11. kapitola

Za běžných okolností by mě Itachiho přítomnost v mém bytě poněkud znervózňovala, ale teď jsem myslela pouze na jedinou věc: zavřít se v koupelně a zůstat ve sprše pod téměř horkým proudem vody alespoň půl hodiny.
„Jen se půjdu umýt," promluvila jsem k Itachimu, „počkáš na mě, prosím?"
„Samozřejmě," přikývl souhlasně, „udělám ti čaj. Musíš být úplně promrzlá."
„Děkuju."
To je prostě Itachi - laskavý za každých okolností. Usměju se na něj a zamířím do koupelny. Ještě předtím si ale stačím všimnout, jak se na mě podíval. A v jeho pohledu bylo něco, čemu jsem nerozuměla, co jsem nedokázala rozklíčovat.

Ve sprchovém koutě jsem na všechno zapomněla. Všechny pochybnosti, starosti i mrzutosti se rázem proměnily v páru, která stoupala nahoru a tam už navěky mizela. Cítila jsem se jako úplně nový člověk, oproštěn od všeho pozemsky tíživého. Kéž by to takhle vydrželo už navždy!
Když jsem konečně vylezla ven, s ručníkem na hlavě a v županu (bylo mi srdečně jedno, že mě Itachi takhle uvidí), čekalo na mě překvapení.
Itachi byl pryč, jen na stole stál připravený hrnek s téměř vystydlým čajem. Žádný vzkaz, žádný zmeškaný hovor, žádná SMS, žádný náznak toho, proč tak ve spěchu a bez rozloučení opustil můj byt. Nejsem si ani vědoma toho, že by klepal na dveře koupelny. Prostě uvařil čaj a pak hned odešel.
Zamrzelo mě to, ale nijak jsem se tím netrápila, na to jsem byla v příliš uvolněné a výborné náladě, která mi nedovolila si plně uvědomit, co to má vlastně všechno znamenat. Prostě tu nechtěl být. Tečka.
Přichystala jsem si nový čaj, k televizi rozbalila čokoládové křupinky a bylo mi dobře.

Sobota byla vyhrazena pro Naomi. Poslední dobou jsem ji zanedbávala, tak jsem to chtěla nějakým způsobem napravit. Celé dopoledne jsme proto šmejdily v konožském nákupním centru a pak jsem svou nejlepší kamarádku pozvala na kafíčko a zmrzlinový pohár v tamější výborné kavárně. Přitom jsme drbaly, pomlouvaly a klábosily o všem možném. Naomi samozřejmě chtěla vědět, jak nám to klape se Shisuiem, a dychtila po všemožných detailech ( i těch, při jejichž poslechu by člověk normálně zčervenal jako rajče) - tak jsem jí řekla to, co chtěla slyšet. Z mého vyprávění vyšel tedy Shisui jako citlivý a chápavý milenec, který se však, když na to přijde, umí v posteli pěkně rozparádit...  Ale nic není ideální, takže je také strašný workoholik, bývá kvůli práci často unavený a nemá na mě tolik času, kolik bych chtěla. Velkou roli v tom hraje i fakt, že bydlí v jiném městě, daleko od Konohy. Ale protože se hrozně milujeme, jsme ochotni všechny tyhle těžkosti překousnout.
Uff, kdy už to lhaní konečně skončí?! Je mi to čím dál tím víc nepříjemnější.
Ale slib je slib.

Itachi se neozval a moje pýcha mi brání ho nějak kontaktovat. Nehodlám dolejzat.
Zvolil si sám.

Večer mi pro změnu dělal společnost Shisui.
Ještě než přišel, rovnou jsem mu po telefonu nabídla, že u mě může přespat a v neděli hned vyrazit na cestu - má se totiž vrátit do svého dalekého bytečku, svého zaměstnání a hlavně ke svojí opravdové lásce. S radostí souhlasil, doma je to prý k nevydržení - jeho matka se totiž asi zbláznila a s největší pravděpodobností už plánuje náš svatební obřad.
Ach, s tou ženskou ještě budou problémy! To naši se chovají úplně normálně. Když jsme se setkali, v klidu si se Shisuiem povídali a nestříleli na něj všetečné otázky jako z kulometu. Mamka mi potom mezi čtyřma očima sdělila, že jsou s tátou spokojení a do našeho vztahu se nijak nehodlají míchat, když vidí, že jsem spokojená i já.
Jak jsem říkala už předtím - jsou prostě skvělí.

„Mimochodem, představ si, že jsem včera ztratila klíče," řekla jsem Shisuiovi, když jsem mu podávala misku s oříšky. Hověli jsme si na gauči u seriálu a přitom uzobávali různé dobrůtky, které Shisui přinesl.
„Vážně?" Nedal na sobě nic znát, ale všimla jsem si, že mu rysy ve tváři přece jen trošku ztuhly.
„Jo, a hádej, kdo je našel a přinesl mi je?"
„Izumi, nezlob se, myslel jsem to dobře!"
„Ale já se přece vůbec nezlobím."
„Ehm, vážně?"
Jeho nechápavý úsměv mě rozesmál. „Vážně. Vždyť se vlastně nic tak hrozného nestalo. Jen jsem zmokla, no."
„Tak moment, vrátil ti je Itachi, nebo snad ne?"
„Vrátil."
„A kde je teda problém....?"
„No, jestli sis představoval, že spolu strávíme noc nebo něco podobného, tak tě musím zklamat. Sice vešel dovnitř, do bytu, ale než jsem se stačila osprchovat, zmizel. Jen mi uvařil čaj a vypařil se. A doteď mi nevysvětlil proč."
Shisui byl právem rozhořčen. „To je ale debil," ulevil si, „člověk mu všechno přichystá až pod nos a on potom uteče!"
Mávla jsem rukou. „Netrap se tím. Bylo to od tebe sice hezký, jak jsi všechno tak pečlivě naplánoval, ale nemělo to smysl."
Shisui mě zamyšleně pozoroval, ale do řeči mu nebylo. Přesunula jsem svoji pozornost zpátky k televizi a také mlčela. Shisui správně usoudil, že se o tématu Itachi už nechci dál bavit, ale nedalo mu to: „Zlobíš se na mě moc?"
„Jak bych se na tebe mohla zlobit. Jsi můj nejlepší gay kámoš."
Usměje se na mě a vytáhne svůj mobil. „Jo, abych nezapomněl - já vím, že se normálně moc výrazně nemaluješ, ale našel jsem pro tebe úplně nádherný odstín rtěnky, pojď se podívat..."