Tanec v dešti (Izumi & Itachi)✅

15. kapitola

„Ahoj," ozval se vedle mě tichý hlas.
Otočím hlavu a pohlédnu na Itachiho. Přikradl se jako duch, vůbec jsem si ho nevšimla. Mezi zbytkem Uchihů se lehce ztratil. Cítím, jak se mi do tváří dere horkost. Samozřejmě jsem se na naše setkání v duchu připravovala, ale když na to konečně došlo, stejně jsem šíleně nervózní a nedokážu se ovládat.
„Ahoj," odpovím stejně tiše. Zarazí mě však ještě jedna věc - Itachi nevypadá vůbec dobře, přijde mi, jako kdyby byl nemocný. Vrásky pod jeho očima se zvýraznily a jeho světlá pleť působí v kontrastu s černými vlasy ještě bleději než obvykle.
„Je ti dobře?" zeptám se ho starostlivě. Itachi se jen smutně se pousměje a ujistí mě, že je samozřejmě v pořádku, jen ho teď trápí nekvalitní spánek. Napadne mě, jestli to snad není kvůli mně...
„Itachi, já bych se ti strašně moc chtěla omluvit-" začnu, ale než stačím dokončit větu, Itachi mě zarazí.
„Nemusíš se mi omlouvat," řekne unaveným hlasem, „naopak jsem to já, kdo ti dluží omluvu a měl by ti konečně vysvětlit, co se stalo."
„Dobře," přikývnu souhlasně. Itachi chvíli mlčí, asi hledá vhodná slova. Nechám ho v klidu přemýšlet.
„Ahój!" Najednou se vedle nás objeví malá černovláska se širokým úsměvem. „Jak se máte? Izumi, strašně dlouho jsem tě neviděla!"
To snad ne, zrovna když mi Itachi KONEČNĚ zkoušel sdělit svoje důvody, proč se tak choval, přijde tahle příšerná ženská a přeruší ho?!
„Ahoj, Hanako," odpovím jí s přehnaně veselým tónem. „To víš, není čas, samá práce, vždyť to znáš..."
Hanako Uchiha se před lety provdala za jednoho mého bratrance. Není zlá ani záludná, jen hrozně hloupá. Udělá cokoliv, o co ji požádáte, ničím se nevymyká, a proto dokonale zapadá do uchihovských měřítek. 
„To mi povídej! Nechápu, proč se mateřské říká dovolená, já si teda neodpočnu ani na chvíli - AKIRO, NESAHEJ NA TO!"
Poslední slova najednou hlasitě vykřikla někam směrem za mě. Samým leknutím jsem sebou trhla, ale Hanako se tvářila naprosto vyrovnaně; její neposedný synáček zřejmě dělal něco zakázaného, tak ho musela napomenout, jako to dělávala úplně normálně. Všimla jsem si, jak Itachi unaveně zavřel oči a působil dojmem, že snad spí vestoje.
„Moc ráda si čtu ty tvoje články," pokračovala Hanako v konverzaci, jakoby se nic nestalo. „A chtěla bych se tě zeptat na pár věcí... Itachi," obrátila se na hostitelova syna, „mohla bych si Izumi na chvíli půjčit?"
Itachi otevřel oči. „Ale jistě," odpověděl s děsivě nuceným úsměvem. Hanako se spokojeně usmála, vzala mě za paži a odtáhla mě pryč.
Ještě jsem se stačila ohlédnout a vyslat k Itachimu omluvný, zoufalý pohled... A kde se fláká Shisui, aby mě vysvobodil?!

Než mě Hanako propustila ze svých spárů, uplynula snad celá věčnost. Vyptávala se na všechno možné ohledně mojí práce, jak jsem se do redakce dostala, jak se mi tam líbí a podobně. Když jsem se zajímala, proč se ptá zrovna na tohle, stydlivě mi odpověděla, že uvažovala o práci redaktorky na volné noze. Že by externě tvořila články pro časopisy zaměřené na výchovu dětí, mateřství, těhotenství a všechny další věci, které s tím souvisejí.
Pche, tahle slepice by chtěla psát pro dámské časopisy? Vždyť se pomalu neumí ani podepsat! Samozřejmě jsem jí trpělivě vysvětlila všechno, co chtěla vědět, ale v duchu jsem se hlasitě smála. Takhle mě už dlouho nikdo nepobavil. Představa, jak Hanako sedí u počítače a smolí stovky odstavců textu, byla přímo k popukání.
Vydala jsem se hledat Shisuie. Potkala jsem také mámu s tátou a prohodila s nimi pár slov. Zdálo se, že oslava probíhá v poklidném duchu. Shisuie jsem zatím nikde nezahlédla, zato Sasukeho otrávený obličej byl nepřehlédnutelný. Takový roztomilý hošík to býval...!
Hele, tamhle je Itachi. Zrovna pomáhá svému tátovi u grilu. Musím rychle k němu, než mě zase někdo vyruší.
Něco je však špatně, nějak se mi to nezdá...
Na Itachim je něco divného. A za chvíli už budu vědět proč.
Trvá to jen okamžik. Vnímám to jako ve zpomaleném filmu.
Itachi přivře oči a mírně zakloní hlavu.
Otevře ústa.
A pak se jako hadrová panenka sesune se k zemi. Talíř, který držel v ruce, se rozlomí na dva kusy.
Stačím jen vykřiknout.