Tanec v dešti (Izumi & Itachi)✅

3. kapitola

Itachimu otvírám už normálně oblečená a bez ručníku na hlavě. Dokonce jsem si stihla alespoň trochu vyfénovat vlasy.
„Moc ráda tě vidím," usměju se na svého hosta.
„Já tebe taky," odpoví Itachi a obejme mě. Z jeho dotyků mám husí kůži.
„Pojď dál," pozvu ho dovnitř. Opětuje mi laskavý úsměv, ze kterého se mi úplně podlomí kolena, a vejde do předsíně. Zavřu za ním dveře a ještě pro jistotu zamknu (ne že by se to tady hemžilo zloději nebo podobnými individui, ale mám tak prostě lepší pocit, cítím se bezpečněji).
„Co Sasuke?" neodpustím si otázku na jeho bratra. „Asi se mu moc nelíbilo, že sis pro něj přijel. Viděly jsme ho s Naomi - prskal jako vzteklý křeček."
Itachi jen mávl rukou. „Chová se jako malé dítě. Škoda slov. Ale nebudeme si mým povedeným bratříkem kazit večer. Nebo teda noc."
Vždycky mě dokáže rozesmát, je mi v jeho přítomnosti moc dobře. Škoda jen, že se naše setkání odehrávají jen v přátelském (nebo chcete-li „skorosourozeneckém") duchu...
Nejprve si Itachi v koupelně umyl ruce a pak se uvelebil na gauči. Všimla jsem si, že i přes zdánlivě spokojený výraz vypadá unaveně a napjatě. Není divu, že hledá uklidnění zrovna tady, v mém bytě, kde ho nikdo a nic neotravuje. Už mi to řekl mnohokrát, že se mnou má pocit, že je v dobrých rukou.
„Můžu tě o něco poprosit, Izumi?" zeptá se můj milý host najednou. Ty můžeš prosit o cokoliv, pomyslím si, ale nahlas samozřejmě řeknu něco jiného.
„Jistě."
„Nemáš něco k pití? Potřebuju zabít pár mozkových buněk."
„No... Mám tady jen víno, jestli ti to bude stačit."
„Jestli si dáš se mnou, tak určitě bude."
Vytáhnu ze skříně láhev vína, otevřu ji (chvilku s ní sice zápasím, ale nakonec se mi to povede) a obsah naleju do dvou svátečních sklenek.

Sedíme společně na gauči už nějakou dobu a naše mysli splynuly v jedno. S nikým jiným si nerozumím tak skvěle jako právě s Itachim (promiň, Naomi!). Také se zdá, že napětí z jeho těla úplně vymizelo, působí mnohem uvolněněji. Zajímalo by mě, kdo na tom má větší zásluhu - jestli já, nebo víno.
„Nemysli si, prosím, že jsem se přišel jenom opít," ozve se po chvíli ticha Itachi a pohlédne na mě. Jen se zasměju a zavrtím hlavou.
„To si nemyslím. Samozřejmě jsi přišel za mnou, protože mě máš nejraději ze všech."
Itachi se lehce usměje a pohledem sklouzne k neklidné hladině tmavé tekutiny ve své skleničce.
„Kdybys věděla, jak jsi skvělá," řekne tiše.
Kdybys věděl, jak moc tě miluju.
„Ale něco tě žere, to poznám. Nechceš si o tom promluvit? Třeba by se ti ulevilo."
„Nerad bych tě tím obtěžoval..."
„Ale jdi, mně to můžeš říct. Já to nikomu neprozradím."
„To přece vím..."
„Něco v práci? Nebo s Mako?" Tak se jmenuje ta jeho nádhera.
„Spíš to druhé."
„Z tebe to taky vypáčit, to je umění! Přestali jste si rozumět?"
„To ani ne, spíš se jenom..."
Co z něj asi vyleze?! Snažím se své vzrušení nedávat moc najevo, aby si třeba nemyslel, že z jejich problémů mám radost. (Nebo tedy... Nemusí vědět, že opravdu mám.) Třeba už Mako nemiluje a chce se rozejít?!
„Víš," začne Itachi a já mám všechny smysly napnuté. „Chtěl bych... já.."
Anoooo?!
„...chtěl bych Mako požádat o ruku, ale nevím, jestli je to dobrý nápad."

Do hrudi se mi zabodne ostrá čepel a několikrát se pootočí.

„Proč by to... nebyl... dobrý nápad?" zeptám se přidušeně. Začínají mě pálit oči, ale Itachi si mě vůbec nevšímá, stále si totiž hraje se svou skleničkou a sleduje víno, jak šplíchá ze strany na stranu. Ve víně je pravda, opravdu.
„Já nevím," odpoví, „jsme spolu už několik let, takže by se to asi nabízelo, ale třeba je to na ni moc brzo, třeba se na to ještě necítí. Nikdy o svatbě nemluvila."
Polknu ten hnusný knedlík, co se mi vytvořil v krku, a začnu rozdávat rady. Kvůli tomu přece přišel, ne?
„Itachi, žena přece nemůže chlapovi říct takhle na rovinu Vezmi si mě! To by ho akorát vyplašilo. Když s tebou vydržela takhle dlouho, tak tě asi má ráda."
„Asi máš pravdu." Stále sleduje svou skleničku a přemýšlí. Cítím, jak se mi do očí derou slzy, a nedokážu je zastavit. Musím okamžitě pryč, než mě v tomhle stavu uvidí.
„Promiň, za chvilku jsem zpátky," omluvím se a bleskově vyskočím z gauče. Itachi mě vnímá jen tak napůl, řekne jen: „Dobře." a dál zírá do prázdna.

V bezpečí, zamčená na záchodě, se rozbrečím jako mimino. Sice svoje vzlyky tlumím, jak to jen jde, ale stejně si myslím, že mi jich možná pár uniklo ven přes dveře.
NE NE NE! To nemůže být pravda, on si chce tu krávu vážně vzít za ženu!? Vždyť se k sobě vůbec nehodí! Ona si ho vůbec neváží! Vůbec netuší, co má doma za poklad...!
A co sis jako myslela, ty jedna naivní blbko?! Že se s ní rozejde a potom si padnete spokojeně a šťastně do náručí? Že ti řekne, že tě miloval od první chvíle, jen se ti to styděl říct?
Hmm... Jo, myslela?
To sis teda myslela špatně.
Vždyť je skoro jako tvůj bratr, nic zvláštního k tobě necítí, nic zvláštního k tobě necítí, niczvláštníhoktoběnecítí, niczvláštníhoktoběnecítíniczvláštníhoktoběnecítí....

„Izumi? Jsi v pořádku?"
Jemné zaťukání na dveře prozradilo Itachiho přítomnost. Téměř přestanu dýchat, jen aby nezaslechl můj pláč.
„Ano, jen... jsem se začetla do časopisu a zapomněla na čas, promiň."
„To nic, jen že už jsi tam skoro půl hodiny, tak mi to bylo divné."
„Hned jsem zpátky."
Slyším jeho vzdalující se kroky. No nic, musím se uklidnit a potom ze sebe v koupelně zase udělat člověka, aby Itachiho nevyděsil můj od pláče opuchlý obličej.
Mám sto chutí ho vyhnat pryč, ale samozřejmě to udělat nedokážu. Budu zkrátka dál hrát hodnou skorosestru. To nic, Izumi, spolkni tu hroznou hořkost a dělej to, co děláš už tolik let.

„Už jsem se bál, že ses mi spláchla," přivítá mě Itachiho pobavený úsměv.
„Vtipné," zašklebím se na něj a ještě vypláznu jazyk. Uchiha se jen rozesměje, ani v nejmenším ho to neurazí. Počká, až se znovu posadím vedle něj, a pak nám oběma dolije víno.
„Děkuju," vezmu si od něj skleničku, kterou mi podává. Vypadá to, že nic nepoznal.
„Jsem rád, že jsem ti to řekl," ozval se, když jsme se oba napili. „Opravdu se mi ulevilo, měla jsi pravdu."
„Já mám vždycky pravdu."
„Mámě bych to říct nemohl, ta by začala brečet a vůbec by mi s ničím neporadila."
Ta Mikoto. Ona by brečela? To je ale slaboška!
„Mako určitě bude souhlasit, neboj se. Jen buď trochu romantický a překvap ji."
Souhlasně zamručí a přikývne. Možná že už přemýšlí nad tím, jakým pěkným gestem by té náně udělal radost. Znovu se napiju vína. Co jiného taky dělat, že.
„No, já mám pro tebe taky dobrou zprávu," slyším znovu Itachiho hlas. Překvapeně se na něj podívám.
„Jakou zprávu?"
„Vlastně bych ti to ani neměl říkat, abych ti nezkazil překvapení, ale..."
„Už jsi to nakousl, tak povídej."
„Shisui by tě chtěl pozvat na rande."

Bezvadný, fakt bezvadný. Jedna zpráva lepší než druhá. Ještě že mám toho vína hodně.