Tanec v dešti (Izumi & Itachi)✅

14. kapitola

Shisui mě chlácholil, jak nejlépe to dokázal, ale moje slzy nezastavil.
Já jsem taková kráva! Mohla jsem s Itachim strávit pár hezkých chvilek - třeba mi chtěl konečně vysvětlit, proč tenkrát utekl - a místo toho ho takhle hloupě odeženu. Navíc bylo nad slunce jasné, že na mě před obchodem čekal s úmyslem mi pomoct nebo se mnou alespoň mluvit o samotě (to sice znamenalo, že si mě během nakupování všiml, když jsem se snažila být nenápadná, ale přes to bych se nějak dokázala přenést). Udělal jako první vstřícný krok. A co jsem udělala já? Nejradši bych si nafackovala.
„Izumi, tak už nebreč," podával mi Shisui už asi desátý papírový kapesník, „to ti nijak nepomůže."
Já vím, že to nemá smysl a nic tím nespravím! Ale nemůžu si pomoct, slzy mi kanou z očí tak nějak samy...
„Ale to jídlo, cos mi uvařila, bylo vynikající," ozval se Shisui, aby mě nějak povzbudil. Jen jsem se smutně pousmála. „Děkuju, jsi hodný."
Shisui mě pozoroval se starostlivým výrazem ve tváři. „Nechceš třeba uvařit čaj nebo tak?"
Zavrtěla jsem odmítavě hlavou. Shisui si povzdechl. „Vy dva mi teda dáváte... Asi budu muset Itachimu ukrást klíče."

-------------------------------------------------------------------

Ach jo, další super rodinná oslava. Mám pocit, že se neustále něco slaví, není však divu; Uchihové jsou neuvěřitelně rozvětvení a v Konoze na ně narazíte pomalu na každém kroku.
Fugaku Uchiha, Itachiho a Sasukeho táta, bude tenhle víkend slavit padesátiny a to znamená jediné - jako oficiální partnerka jeho synovce (a samozřejmě Uchiha k tomu) tam musím jít a nijak se z toho nevykroutím. Shisuie sice napadlo, že bych se nečekaně mohla jako hodit marod, ale to jsem po krátkém uvažování zamítla. Vůči Fugakovi by to bylo nefér, má mě rád a vždycky se ke mně choval laskavě. Prostě to nějak přetrpím, Shisui už mi pomůže - s ním to bude všechno méně nesnesitelné. Jedno vím ale jistě už teď - před Itachim mi bude příšerná hanba.

K mojí velké nelibosti uběhl pracovní týden jako voda; než jsem se stihla vzpamatovat, byla tu sobota a s ní uchihovská padesátka. Možná to bylo tím, že v práci všechno šlapalo - články se mi tvořily téměř samy a zamilovaná Naomi byla díky své nové lásce samá legrácka. Také Shisui mě nezanedbával, pravidelně jsme chodili na procházky do parku a povídali si. Bylo to fajn a přála jsem si, aby to trvalo co nejdéle. Bohužel to trvalo jen pět dní.
Kdybyste věděli, jak příšerně se mi na tu oslavu nechtělo! Opravdu vážně jsem několikrát uvažovala, že, jak mi radil Shisui, jakoby onemocním, ale pokaždé jsem si to pak rozmyslela. Neříkala jsem si náhodou nedávno, že bych se měla začít chovat jako zodpovědná dospělá žena? Hmm, moc to zatím nedodržuju.
„Izumi, přijdeme pozdě!"
„Jojo, hned, ještě minutku!"
Jen si hlasitě povzdechl. Takových „minutek" už bylo totiž asi deset. Jsem oblečená, učesaná i navoněná, jen nevím, jak se nalíčit. Mám zůstat u klasiky, tj. řasenka, lesk a trochu tvářenky, nebo se mám pokusit o něco lepšího? Proč mě tohle dilema nenapadlo řešit dřív?
„Nad čím přemýšlíš, prosím tě?"
Ve dveřích koupelny se objevil Shisui. Jemu se to povídá, on sám vypadal skvěle a nemusel pro to hnout ani prstem - kdyby mně stačilo si jen obléct košili, kravatu a kalhoty, budu ten nejšťastnější člověk na světě.
„Nevím, jak se namalovat," přiznám se bez okolků. Shisuiovi nemá cenu lhát.
„A máš aspoň nějakou představu?" zeptal se, zatímco si prohlížel všechny ty serepetičky, které jsem měla vyskládané vedle umyvadla. Pokrčila jsem neurčitě rameny. Shisui chvilku dumal.
„Tak víš co, uděláme to následovně. Otoč se ke mně." Poslechla jsem ho.
„Udělám ti veselou barevnou linku, stíny nepotřebuješ," přemýšlel nahlas, „řasenka a zelená tužka, hmmm... A zbytek jen upravím, jak jsi zvyklá."
Zavřela jsem oči a zcela do odevzdala do jeho rukou. Za pár minut bylo hotovo. Konečně jsme mohli vyrazit.
„Děkuju," usmála jsem se na svého zachránce. Shisui na mě rozpustile mrkl. „Ještě že jsem tady, beze mě bys byla úplně bezmocná."

Když jsme dorazili do velkého domu Uchihových, byla zábava již v plném proudu.
„Naštěstí nejste poslední," přivítala nás Mikoto ve veselé náladě. 
„Omlouvám se, je to moje vina. Zdržovala jsem."
„Ale to nic, Izumi. Jestli hledáte Fugaka, je tamhle u grilu."
Společně jsme oslavenci poblahopřáli a předali dárek - dárkový poukaz na wellness pobyt pro dvě osoby - a pak se šli bavit. Naštěstí to vypadalo, že oslava nebude nijak formální, žádné fotografování u dortu a jiné trapné okamžiky, spíš jsem měla pocit, že to je takové to klasické pohodové setkání všech rodinných příslušníků. Ulevilo se mi.
„Úplně jsem slyšel ten kámen, co ti spadl ze srdce," pošeptal mi Shisui.
„To jsi slyšel naprosto správně," řekla jsem a neubránila se úsměvu. Hned se mi všechno zdálo mnohem veselejší.
„Přinesu nám pití a pak najdeme Itachiho, dobře?"
„Dobře."
Shisui odešel a já na chvilku osaměla - než si mě našly dvě smutné, černé oči.