Tanec v dešti (Izumi & Itachi)✅

20. kapitola

Čučela jsem na ten překrásný pugét jako tele na nová vrata a nebyla schopná ze sebe vypravit jediné kloudné slovo; v hlavě mi nepříjemně cukalo, nebyla jsem s to se ani pořádně soustředit.
Naomi spolu s ostatními kolegyněmi obdivovala nádherně sytou barvu květů. Pak se na mě znovu podívala.
„Co říkáš? Kdo ti to poslal?"
„O nikom nevím..." A nelhala jsem. Opravdu jsem netušila, kdo byl ochotný utratit tolik peněz za květiny. Mohl to být Shisui? Ale proč by to dělal? A měl by vůbec náladu na takový vtípek?
„Hele!" vyjekla najednou Naomi, a tím přetrhla proud mých myšlenek. „Tady dole je nějaký papírek!"
Zvedla jsem pugét nad hlavu, abych lépe viděla na stonky. Růže byly svázané pevným, ale téměř neviditelným provázkem, za nímž svítila zastrčená bílá kartička. Na takovou se obvykle píšou vzkazy pro obdarovaného... Naomi ji opatrně vytáhla a nedočkavě se na ni podívala. Ale místo toho, aby se jí vzrušením rozzářily oči, se jen nechápavě zamračila. 
„Co se tam píše?" zeptala jsem se.
„To je divný - jsou tu jen nějaké souřadnice nebo co." A vrazila mi kartičku pod nos. Zamžourala jsem na text.
Opravdu, na kartičce byly modrou propiskou napsané nějaké souřadnice. Stupně, minuty, vteřiny. Severní šířka, východní délka. Písmo jsem však nepoznávala, mohl to napsat kdokoliv. Opatrně jsem růže položila na svůj stůl a ujistila se, že se žádná z nich nepolámala. Naomi vedle nich položila onu tajemnou kartičku s čísly. Posadila jsem se a přisunula blíže k počítači. Stačilo jen zadat souřadnice do vyhledávače a ihned jsme věděly, na které místo nás tajemný neznámý chtěl upozornit.
Naomi mi nahlížela přes rameno, což normálně nesnáším, ale tentokrát jsem byla ochotná jí to odpustit; nemůžu jí přece mít za zlé, že je stejně jako já taky tak příšerně zvědavá.
Oběma se nám zatajil dech.
Vyhledávač totiž našel... 
„Papírnictví na náměstí?" Naomi se tvářila, jako by jí někdo dal pohlavek. Absolutně nechápala, ovšem nebyla jediná. Ani já jsem vůbec nerozuměla tomu, proč byly na kartičce napsané souřadnice velkého rodinného papírnictví na konožském náměstí.
„Rozumíš tomu?" zeptala se mě Naomi. Jen zavrtím hlavou, na slova nemám sílu. Moje nejlepší kamarádka si jde zklamaně sednout zpátky na svoje místo. V kanceláři brzy opět zavládne obvyklá pracovní nálada. Slyším jen pravidelné ťukání do klávesnic.
Je mi z toho všeho nanic. Bodání v hlavě nepolevuje, spíš naopak. Musím jít na toalety, k umyvadlu, a opláchnout si obličej ledovou vodou. Zachytím Naominin pohled plný obav, ale už naštěstí bez všetečných otázek. Za chvíli by měl zabrat prášek na bolest.

Sedím u svého stolu, zírám na růže, co se vyjímají ve váze, kterou jsem si vypůjčila od jedné kolegyně, a přemýšlím. Vzkaz na kartičce mi totiž nedá spát. Dobrá zpráva je, že už mi hlava tolik netřeští, cítím jen mírnou únavu, ale to bude v pohodě. 
Kdo mi to poslal? A proč zanechal souřadnice zrovna na papírnictví? Neznám nikoho, kdo tam pracuje, kdo by měl se mnou něco společného. Mám zavolat Shisuiovi a zeptat se ho, co je to za debilní vtip? Ne, to určitě nebyl on, nemyslím si, že by měl na něco takového náladu.
„Půjdeš se tam podívat?" vytrhne mě Naomi z mých chaotických myšlenek.
„Mhm," přikývnu na souhlas. „Opravdu ráda bych to zjistila. Fakt totiž netuším, co to má znamenat."
„Určitě mi ale řekneš, co jsi zjistila, viď?"
„O to bych tě nemohla připravit."
Jsem ráda, že Naomi nevyzvídá víc, než je nutné. 

--------------------------------------------------------------------------------------------

To se mi snad jen zdá. To snad není možné.
Úsměv se mi roztáhl od ucha k uchu.
Stojím před papírnictvím na našem konožském náměstí a zírám dovnitř. Ve výloze totiž visí cedule s nápisem: PRO IZUMI: PARK
Ani se mi nechce domýšlet, jak tajemný neznámý přemluvil prodavačku, aby tam ten vzkaz přilepila. Kolik přemlouvání ho to stálo? Těžko říct, ale... Udělal to pro mě.
Takže mám jít do městského parku? Budeme si hrát? Něco takového by mě ani ve snu nenapadlo, připadám si jako v nějakém romantickém filmu.
Ale proč ne. Já chci zjistit, kdo to je. A Naomi zvědavostí zešílí, až jí o tom budu vyprávět.
Otočím se a nejkratší cestou mířím k jednomu z nejkrásnějších míst ve městě.