Tanec v dešti (Izumi & Itachi)✅

17. kapitola

Jasně jsem na Shisuiovi viděla, i přes jeho velkou snahu vše zamaskovat, že je zklamaný a smutný, ale nemohla jsem mu nijak pomoct. Navíc jsem sama bojovala s nepříjemnými pocity viny. Ano, byl to Shisuiův nápad, navrhl mi to sám a Takeshimu poctivě všechno vysvětlil, ale stejně... Rozešli se přece kvůli mně.
„Ať tě ani nenapadne se tím trápit, Izumi," řekl mi Shisui, „ty rozhodně za nic nemůžeš! V životě by mě nenapadlo ti cokoliv vyčítat! Naopak bych ti za všechno, cos pro mě udělala, měl líbat ruce..."
Jeho upřímná slova mě donutila k úsměvu, ale výčitky stejně nezmizely. I přes to všechno jsem stejně cítila, že za jejich rozchod můžu jen a jen já. A byl to hrozný pocit! Takeshi si o mně myslí, že jsem Shisuie svedla, a určitě mě nenávidí a proklíná. Kdybych měla příležitost mu to nějak vysvětlit... Ale když nebyl ochotný věřit svému příteli, těžko by si poslechl, co mám na srdci já... Ach jo.

Itachi byl stále ve svém pokoji, ale to se dalo očekávat - určitě spí. Fugaku i Mikoto pravidelně odcházeli, aby ho zkontrolovali, a Sasukeho jsem už nezahlédla vůbec. Kdo by se mu ale divil, tyhle rodinné oslavy musejí být pro puberťáka hotovým utrpením.
Daleko od veselého davu, s lahví saké v ruce, jsem zahlédla Obita.
Tenhle Uchiha byl pro mě vždycky tak trochu záhadou. Jestliže Shisui na mě kdysi, ve svým dětských letech, působil směšně, Obita jsem se jeden čas dokonce bála. Mohly za to jeho jizvy na pravé polovině obličeje, které mu dodávaly děsivý vzhled. Nevím přesně, jak se mu to stalo, ale mamka mi kdysi říkala, že na něj spadl při hraní s kamarády nějaký velký kámen a téměř mu rozdrtil lebku. Sice to přežil a díky pečlivé rekonvalescenci na něm nehoda nezanechala příliš velké následky, ale něco se přece jen změnilo. Z veselého a zbrklého kluka, který věčně chodil všude pozdě, se stal zamlklý, nabručený a občas agresivní mrzout.
Zamířila jsem k němu. Shisui si zrovna s někým povídal, nechtěla jsem ho proto rušit a tahat s sebou.
„Ahoj," pozdravila jsem Obita opatrně, když jsem se ocitla v jeho blízkosti. Přišlo mi zdvořilé ho neignorovat, ale přesto jsem měla obavy s ním mluvit. Upřel na mě svůj pronikavý pohled a chvíli mě studoval, jako by nevěděl, kam mě zařadit.
„Izumi?" zeptal se po chvíli. Souhlasně jsem přikývla. „Zdravím," řekl nato a pak se napil rovnou z láhve, kterou držel v ruce, ani se neobtěžoval nalít si do nějaké skleničky nebo kelímku. V tu chvíli jsem začínala litovat toho, že jsem se s ním vůbec dala do řeči; očividně nestál o jakoukoliv společnost a na oslavu se dostavil pouze a jen ze zdvořilosti.
„Jak se máš?" zeptal se mě najednou. „Jsi už vdaná nebo aspoň těhotná?"
Obočí mi samým údivem vyletělo až k nebesům. „Prosím?"
Co si to dovoluje?!
Obito se ušklíbl. „Takže jsi taky na černé uchihovské listině - to gratuluju!"
A znovu se napil a bylo mu úplně jedno, že se na něj mračím. Jenže co jiného jsem měla dělat? Co jiného jsem k tomu měla říct? Samozřejmě měl pravdu. Ani jednomu z nás se na ruce netřpytil snubní prstýnek a neměli jsme v peněžence fotky svých dětí, což, jak už dobře víte, znamená zatraceně hodně trestných bodů. Přešla jsem do protiútoku.
„A proč ses neoženil ty? Žádná se nechtěla dívat na ten tvůj kyselý ksicht, co?"
Obito se rozesmál tak hlučně, až mu zaskočilo, dokonce měl co dělat, aby si obsah láhve nevybryndal na sebe. Pár lidí se po nás ohlédlo. Shisui přerušil rozhovor s nějakým bratránkem a zamračeně nás pozoroval; zřejmě se mu nezamlouval můj přiopilý společník.
„Kéž by kyselý ksicht," chechtal se Obito a utíral si slzy z očí. „Která by asi dobrovolně chodila s takovým... s takovým..." Nemohl najít to správné slovo. Bezradně mávl lahví, kterou i přes svůj stav stále pevně držel v ruce. „Však víš, co myslím," pronesl pak a ošklivě se na mě zašklebil. Vedle mě se zčistajasna objevil Shisui.
„Na chvíli ti Izumi ukradnu, jo?" oslovil Obita a ani nečekal na odpověď a už mě táhl pryč.
„Beze všeho," slyšela jsem ještě z dálky Obitův rozjařený hlas.
Chudák. Je vlastně odsouzený k tomu až do konce života se užírat nenávistí, jestli se nenajde někdo, kdo by ho z toho jeho nedobytného hradu vysvobodil.
„Co tě vůbec napadlo se s ním bavit? Vždyť už je úplně opilý a mele nesmysly."
„Já nevím, bylo mi ho líto..."
„Hmmm, líto..." Shisui si pobaveně odfrkl. „Kdyby se tak neuzavřel do sebe, mohl žít úplně normálně... Vždyť ty jeho jizvy jsou docela sexy! Víš, kolika holkám se líbí takoví drsní týpci, co vypadají jako kriminálníci?"
„Neříkej, že se líbí i tobě."
„Ale jo, líbí."
„Nekecej!"
„No fakt, klidně bych si to s ním rozdal, kdyby měl zájem!"
Dobromyslně jsem dloubla Shisuie do ramene. Ale v jedné věci měl pravdu - Obito se úplně zbytečně izoloval od ostatních a postavil kolem sebe nepřekonatelnou zeď. Není proto divu, že každého odradil. Nikdo neměl chuť s takovým člověkem, co se neustále stavěl do role oběti, ztrácet čas. Takhle opravdu dopadnout nechci.
„Haló, haló! Prosím, všichni sem!" Mikoto svolávala příbuzné na jedno místo a hlasitě cinkala lžičkou o skleničku. „Rádi bychom vám něco oznámili!"
Podívala jsem se překvapeně na Shisuie, ale ani on neměl sebemenší ponětí, co se bude dít. Společně s ostatními jsme tedy zamířili k terase Uchihových.