Tanec v dešti (Izumi & Itachi)✅

9. kapitola

„Shisui? Počkej... Není to ten vysoký hezoun se střapatými vlasy?"
„To je přesně on."
„Teda Izumi! Podívejme se na tichou vodu - celou dobu nic a pak najednou takový gól!"

Každé odpoledne, přesně v půl páté, mě Shisui vyzvedává z práce a Naomi má vždycky oči navrch hlavy. Je z toho úplně vedle. Jako správná zvědavá ženská se vyptává na všechny možné detaily a já jí trpělivě a s úsměvem odpovídám. Sice je mi trochu nanic z toho, že jí musím v některých věcech vysloveně lhát (třeba jestli je Shisui dobrý v posteli a „zážitky" podobného charakteru), ale jiné řešení neznám. Jinak to teď prostě nejde.
Co mě ale netrápilo ani trošku, byl „výslech" u Shisuiových rodičů. V pátek jsme byli pozvaní na večeři a já si vymýšlela tak, že se mi div neprášilo od pusy. Kupodivu mi to nedělalo vůbec žádné problémy a myslím, že jsem ve zkoušce obstála a na oba manžele udělala velmi dobrý dojem.
Ano, pan a paní Uchihovi mají přesně takové zastaralé myšlení, o němž jsem vám povídala už předtím; jako budoucí Shisuiova žena a hrdá členka klanu Uchiha bych měla nejlépe zůstat v domácnosti a starat se o rodinný krb, zatímco můj manžel by vydělával peníze a všechny nás živil. Mým jediným koníčkem by byla starost o rodinu - aby se všichni cítili dobře a měli pohodlí a dostatek dobrého jídla. 
Chválabohu, tyhle šílené plány ani já, ani Shisui opravdu nehodláme uskutečňovat. Takhle - někoho by taková představa jistě uspokojila, pro někoho je to vysněný cíl, ale pro mě rozhodně ne. Nehodlám být zavřená celé dny doma, uklízet, vařit a prát a ven do přírody se podívat pouze při procházce s dětmi. Brrr, úplně mi z toho přejel mráz po zádech!
Když jsme po večeři vycházeli ven (Shisui mě ještě chtěl doprovodit), měli jsme co dělat, abychom nevyprskli smíchy.
„Za tohle by sis zasloužila Oscara," prohodil Shisui obdivně. Jen jsem se rozpustile usmála.
„Nic to nebylo."
„Budu ti do smrti vděčný."
„Prosím tě..."
„Tak co, vy dvě hrdličky?"
Málem jsem samým leknutím nadskočila. Náš rozhovor totiž přerušil jiný hlas, linoucí se z vedlejší zahrady. Podívala jsem se tím směrem a k svému velkému překvapení spatřila Itachiho. Opíral se o dřevěný plot, v jedné ruce držel sklenici s nějakou limonádou a usmíval se od ucha k uchu.
Měla jsem obavy, jestli nás neslyšel a ze slov, která případně zaslechl, si neposkládal nějaký nežádoucí obrázek, ale Itachiho výraz nic takového neprozrazoval, naopak - působil uvolněným a spokojeným dojmem.
„Ahoj," opětuju mu úsměv. Shisui pozdraví též.
„Copak jste tady měli za sněm?" zajímá se Itachi.
„Rodinná večeře," odpoví Shisui. „Naši byli neskutečně zvědaví, kdo mi ukradl srdce!" A paží mě jemně objal kolem ramen. Spiklenecky jsem na něj mrkla.
Itachi chápavě přikývl. „To znám, naši se taky nemohli dočkat, až Mako přivedu ukázat."
„A jak to tenkrát vůbec dopadlo?"
„Docela dobře, myslím, že Mako mezi nás pěkně zapadla."
Itachi v podobném duchu hovořil ještě nějakou chvíli, zahrnoval svou přítelkyni samou chválou a lichotkami a já jsem cítila, jak to ve mně pomalu, ale nezadržitelně začíná vřít. Ještě před minutou jsem byla docela v pohodě, ale stačilo přivést řeč na tu pitomou krávu a mám hned po náladě. Poznámka o tom, že Mako se žádostí o ruku souhlasila, mě totálně dorazila. Přiškrceným hlasem Itachimu gratuluju, ale mám sto chutí mu tu limonádu, kterou postupně upíjí, vychrstnout do obličeje.
„A jak to dopadlo u vás?" zeptá se Itachi, když přijal naše gratulace k zasnoubení.
„Taky dobře," pospíší si s odpovědí Shisui, protože vycítil, že už jaksi nemám nejmenší chuť se o tomhle tématu dál bavit. „Ale bylo to trochu vyčerpávající. Izumi je zrovna na cestě domů."
„Chápu, tak se zatím mějte." Mávne nám na rozloučenou, odlepí se od plotu a zamíří směrem k jejich rozlehlému domu. I z jeho chůze čiší naprostá spokojenost, což mě vytáčí doběla.
„Jen klid," uslyším Shisuiův tichý hlas, „nenech se vytočit."
Chtě nechtě mu musím dát za pravdu; vztekat se mi vůbec v ničem nepomůže. Ale mrzutou náladu mi jeho moudrá slova neodčarují. A protože bych teď ráda byla sama, zamířím domů pěšky. Shisui se sice nabízel, že mě odveze nebo alespoň doprovodí až ke dveřím mého bytu, ale to jsem s díky odmítla - nezaslouží si, abych ho otravovala svými negativními myšlenkami.