Tanec v dešti (Izumi & Itachi)✅

5. kapitola

Když Itachi odešel domů, pustila jsem se do pravidelného víkendového úklidu. Naštěstí mám malý byt, takže to nezabralo příliš mnoho času. Také bylo třeba nakoupit a doplnit zásoby do ledničky. Záležitost 30 minut, obchod mám přes ulici. A zbytek soboty? To jsem se mohla naplno ponořit do své komplikované hlavinky a přemýšlet o nelehkých filozofických otázkách lidského bytí.
Shisui. Shisui Uchiha.
Má moje číslo už skoro měsíc a pořád nezavolal.
Teda... Ne že by mi na tom nějak záleželo, ale je to divný... Rozmyslel si to snad? Už se mu jako nelíbím? Itachi přece říkal, že na mě tenkrát mohl oči nechat...
Nepopírám, že mě to trochu zneklidňuje. Po takové době jsem konečně od nějakého muže slyšela krásný kompliment. Konečně mi nějaký muž zalichotil.
Itachi mě ale také zahrnuje samými lichotkami!
Já vím, to není to samé.
Má smysl čekat na někoho, kdo se chce oženit s jinou? Má smysl myslet na někoho, kdo hodlá své srdce už navždy darovat jiné? Hádám, že ne.

Jsem blbec. Sice jsem už na nákupu byla, ale samozřejmě jsem musela na něco zapomenout. Jak jsem jen mohla nekoupit rýži?! To ani není možné, co jsem za trubku!
Ještě že mám obchod s potravinami takhle blízko; postačí jen přeběhnout ulici. Anebo...
Venku je opravdu krásně, ideální počasí na procházku. Mohla bych se „vyvenčit" a cestou se zastavit v nějakém jiném supermarketu. Sice možná zase zapomenu koupit tu rýži, ale to nevadí. Stejně nemám nic důležitého na práci. Krátká vycházka mi jenom prospěje. A můžu si vzít ty nádherné barevné šaty, které jsem si koupila asi před týdnem a ještě neměla příležitost je ukázat ve společnosti. Do práce se moc nehodí, jsou takové lehounké a vzdušné, jako pavučinka.
Přes rameno jsem si přehodila jen malou kabelku, rozpuštěné vlasy opatrně prohrábla prsty, nazula balerínky a vyrazila. Nebyl důvod se nějak přehnaně upravovat, proč taky? Nikoho svým líbezným zjevem okouzlovat nepotřebuju....

Kdo by to byl řekl, že taková zdánlivá maličkost, jako je sluneční svit, dokáže člověku zvednout náladu. Vykračovala jsem si po chodníku jako královna a cítila se výborně. Žádný spěch, žádný stres, žádné starosti. Okružní procházka po městě zabrala asi hodinu a půl a báječně mi vyčistila hlavu.
„Ale ne, ta rýže!" Zrovna jsem kráčela kolem velkého parkoviště, které náleželo jednomu supermarketu, když jsem si vzpomněla na chybějící položku v předchozím dopoledním nákupu. Zamířila jsem tedy k velkému prosklenému vchodu a ani se nemusela proplétat úzkými uličkami mezi auty, parkoviště bylo totiž poloprázdné. Možná bych si mohla koupit i nějakou malou zmrzlinu...
„Izumi, ahój!"
Hlasité zvolání mě vyrušilo z mého spokojeného tranzu. Otočila jsem se, abych zjistila, kdo to tak huláká, a málem jsem ze samého šoku zavrávorala.
Shisui se pohodlně opíral o kapotu svého auta a na tváři mu pohrával milý úsměv.
„Ahoj," slyšela jsem svůj přidušený hlas. Ještě že mám velké sluneční brýle a není tak moc vidět můj přiblblý výraz!
Shisui se odlepil od auta a zamířil ke mně. Měla jsem chuť vzít nohy na ramena. Byl tak vysoký a statný! Mohl mě klidně popadnout, přehodit si mě jako kořist přes rameno a utéct a byla by to pro něj naprostá hračka..
„Dlouho jsme se neviděli. Jak se máš?" Zastavil se těsně přede mnou a já musela zvednout hlavu, abych se mu mohla podívat do očí. Svítila mu v nich rozpustilá světýlka.
„Dobře, a co ty? Ani jsi mi nezavolal-"
Kruci, drž klapačku! Cos to zase vyblekotala?!
Shisui se jen pobaveně usmál, patrně mu bylo jasné, jaká narážka mi vylétla z pusy. 
„To je pravda," řekl, „ještě jsem ti nezavolal. Byl jsem dlouho pracovně mimo město a málem mi z toho všeho praskla hlava. Chtěl jsem počkat, až se vrátím domů. Promiň mi to čekání."
S úsměvem jen zavrtím hlavou, jakože to nevadí, nic se nestalo.
„Koukám, že Itachi to stejně nevydržel a prozradil ti to."
„Prý mi chtěl udělat radost. Ale musím se ho zastat - řekl mi o tom teprve včera. A hm... Taky nakupuješ?"
Ne asi, potřeboval do čistírny, proto zaparkoval před supermarketem! To je taky otázka...!
„Né, já to nesnáším!" vysvětlil Shisui. „Jen čekám na mamku, na něco zapomněla."
„Aha."
Významně se na mě podívá. Úplně cítím, jak mi naskakuje husí kůže. Tiše polknu.
„Izumi," osloví mě, „já nerad chodím kolem horké kaše, chci mít jasno. A když už jsme se potkali..."
Má smysl čekat na někoho, kdo se chce oženit s jinou? Má smysl myslet na někoho, kdo hodlá své srdce už navždy darovat jiné? Má to smysl?!
„...můžu tě pozvat na večeři?"
„Můžeš," odpovím téměř ihned a sundám si brýle; ani nevím proč, snad aby Shisui viděl, že to myslím opravdu vážně.