Plameny smrti

28. Jiskry a popel

Vzhledem k tomu, že jsem tuhle kapitolu už měla pár dní dokončenou, jsem si řekla, že nebudu čekat klasicky do soboty, ale vydám ji už teď. Po téhle kapitole nás čeká ještě epilog a mé dodatkové žvásty :)

„Jen pojď, jen pojď, ty ničemná stvůro..."

Bylo slyšet nepříčetné vytí. Blizzard musela překročit všechny rekordní hranice množství vzteku a nenávisti, které je v sobě jednotlivec schopen pociťovat a shromažďovat vůči jednotlivci jinému. Pouhý jediný pohled na černé stvoření před sebou v ní rozdmýchával zoufalý hněv a vlnu nevole. Jakkoli se snažila vzdorovitě na Bestii zírat, pokaždé musela uhnout pohledem. Planoucí a zářivé zlaté oči černé vlčice jako by ji vždy popálily.

Bestie stála mlčky a výhružně nechávala svůj vlastní oheň, který ji obklopoval, plát rychle střídavě dolu a nahoru. Zlatooranžové plameny se kolem své majitelky ovíjely jako syčící hadi, čekající na pokyny.
Působila, jako by za ta léta svou věčnou zuřivostí úplně ztratila schopnost mluvit a teď jen bezmyšlenkovitě zírala, koho bude moci roztrhat dál.

Přesto ze sebe však díky vší snaze nakonec – k Tharetově nezměrnému úleku, protože si nikdy nepředstavoval, že by Bestie kdy promluvila – vyloudila chraplavá a úsečná slova.
„Připomínáš mi mého bratra. Oba tak stejně bláhoví."

Blizzard si odfrkla. „Tak tobě to přijde bláhové, viď? No, abys –"

„Každý ví, že zahrávat si se mnou je bláhová chyba. Ale dobrá, aspoň se trochu pobavím," přerušila ji zlatooká vlčice, zatímco nevěřícně vrtěla hlavou. Představa, že by mohla zase trochu zmrzačit tuhle vlčici z linie potomků svého bratra ji však uvnitř lákala, jako každá jiná možnost působit bolest a děs. Bylo to přesně to, co krmilo a přiživovalo pomstychtivost v jejím nitru.

Blizzard se potutelně pousmála. „Tak tedy! No tak si pojď trochu pohrát!"

Odrazila se do vzduchu, než však její cvakající čelisti stačily byť jen zavadit o Bestii, černá vlčice ji bez námahy smetla k zemi.

Bílý ďábel se zaduněním dopadl na zem k tlapám černé vlčice, která byla téměř jednou tak velká, jako on sám. Blizzard se alespoň podařilo ubránit se tichému zmučenému zakňučení, které se jí dralo z hrdla, zatímco Bestie na ni hleděla s netajeným pobavením.

Takhle to nešlo.

Modrooká vlčice se vyškrábala zpět na tlapy a přitiskla uši k hlavě. Nenáviděla, když jí někdo srážel sebevědomí. Hněvivě na svou nepřítelkyni pohlédla a zhluboka zavrčela.

Bestie jí pohled oplácela, zároveň jí v očích blikaly jiskřičky provokativního pobavení.
Obě dvě vlčice cítili až do morku kostí, jak je spojuje a nevyhnutelně svazuje palčivá nenávist jedné ke druhé. U Bestie byla tato nenávist předlouhá a historická, byla vztažena na celý rodokmen bílé vlčice, u Blizzard byla stále až bolestivě aktuální.