Plameny smrti

18. Mrtvý les [THARET]

Vyčerpaně jsem se potuloval zasněženou krajinou, která se zde z lesa pomalu přeměňovala na skalnaté útesy.

Zmizelo zde rostlinstvo, a já jen cítil křupání sněhu pod mými tlapami. Bylo tu chladněji než v nižších místech, a občas zafoukal silný, mrazivý vítr, který se mi nepříjemně zakusoval do kožichu. Napadlo mě, že bych se mohl ukrýt právě pod útesy z druhé strany, poněvadž by tam mohlo být aspoň částečně bezvětří. Nejprve jsem si však chtěl udělat přehled o místě, kde jsem se nacházel, docupital jsem proto k jednomu z útesů, a pokusil se na něj vyškrábat. Pod tlapami jsem cítil, jak se občas oddrolí nějaký kamínek nebo vrsta nerostu, ale řekl jsem si, že to snad nic nebude. Když už jsem byl skoro na vrcholku, sníh mi ujel pod nohama a já se skutálel dolů, padajíc na čumák.

Otráveně jsem zabručel a pustil se do lezení ještě jednou. Když jsem byl konečně úspěšný, na chvíli jsem se posadil na kraj útesu a lapal po dechu, s jazykem vystrčeným z tlamy.
Výhled tu byl opravdu pěkný, v dálce se dokonce trhaly ty pochmurně šedé mraky. Paprsky slunce vypadaly, jako by se odtamtud snažily dostat a probít se na svobodu. Tak moc bych si přál, aby konečně symbolizovaly aspoň nějakou naději.

Dole pode mnou bylo hluboké údolí plné polámaných stromů. Jen málo z nich ještě stálo, a já si mohl jen domýšlet, co se tu stalo.

Položil jsem si hlavu na tlapky a pozoroval, jak tam dole občas něco přeskočí přes kmeny stromů, a pak zase zmizí v houští. V tu chvíli mi zakručelo v břiše, a já si uvědomil, jak dlouho jsem už nic nejedl. Bylo mi však jasné, že samotný vlk toho moc neuloví. Jedině, kdyby se někde objevil nějaký zajíc, hraboš, nebo třeba aspoň veverka... Na nic většího bych si troufnout nemohl, šance úspěchu pro jednotlivce jsou už tak velmi nízké, a já navíc nějaký skvělý lovec ani nebyl, což mé šance sráželo ještě níže.

Chvíli jsem tam ještě ležel a odpočíval, zatímco jsem zahleděn do překrásného panoramatu dumal nad tím, co budu dělat dál. Nakonec jsem rázně zabušil ocasem do země.

Měl bych se tedy aspoň podívat po nějaké té menší kořisti. Nemůžu tady proležet celý den. Vyskočil jsem opět na tlapy a protáhl se. Jestli se konečně z něčeho aspoň částečně nenajím, postupně úplně vyhladovím.

Pozvolným klusem jsem začal scházet po méně strmém okraji do zničeného údolí. Povrch pod mými tlapami znovu často nepříjemně zaklouzal, ale nakonec se mi podařilo nějak se sesunout dolů. Aspoň to tu prozkoumám, řekl jsem si, přeci jen bude výhoda to tu do detailů znát, když se v místních lesích potuluje Bestie.

Opět jsem si vzpomněl na Meliu a píchlo mě u srdce. Opravdu jsem takový sobec, že jsem ji tam nechal...? Zavrtěl jsem však hlavou, abych ty myšlenky zahnal a rozběhl se dál.

Sníh a malé větvičky mi praskaly pod nohama a chladný vánek si příjemně hrál s mojí srstí. Spadaných stromů tu bylo tolik, že jsem byl vlastně neustále ve vzduchu, jak jsem se snažil všechny ty kmeny přeskákat. V poničeném lese bylo až nezvykle temno, když vezmeme v úvahu, že byl den. Bylo zde mnohem temněji než na sluneční září zalitých skalách, protože právě ony útesy vrhali na místo pod nimi tmavý stín. Působilo to zde také trochu strašidelněji, a kdykoli někde jen tiše šustlo, prudce jsem k tomu místu trhl hlavou. Uši jsem měl celou dobu vztyčené a nastražené, stejně jako oči, kterýma jsem těkal všude okolo.

Tady ze spoda ty skály vypadaly ještě větší a hlavně nebezpečnější ke stání na nich, a já se podivil, že jsem se vůbec odvážil tam jít.

Co mne ale znepokojovalo bylo to, že jsem zde nezachytil žádný pach jakékoli kořisti, ani jsem žádnou nespatřil.
V lese bylo naprosto mrtvo, jen málokdy se něco mihlo v korunách stromů nebo kolem mě prolétla moucha či nějaký jiný hmyz, vzhledem k tomu, jaké roční období bylo. Připadal jsem si jako jediný živý tvor tady.